sobota 31. března 2012

Kulturní misionáři Olivie Žižková a Jiří Krytinář

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Tentokrát se podíváme na to, jakou kulturní osvětu po našem venkově šíří zpěvačka Olivie Žižková a herec Jiří Krytinář. Dali se spolu před pár lety dohromady a začali objíždět vesnický kulturáky s pořadem Dívám se vzhůru. Stejně se jmenuje kniha pana Krytináře a součástí pořadu je nezbytná autogramiáda (nejdřív si na místě knihu musíte koupit, aby se vám měl do čeho podepsat, že jo). Nechme teď stranou nějaký pošklebky na adresu pana Krytináře a paní Žižkový, tohle je skutečně formát, kterej u nás funguje už desítky let a praktikuje ho spousta druhořadých herců a zpěváků. Někdo má to štěstí, že se udrží v divadlech okresních měst, někdo se holt musí spokojit s maloměstským kinem...No a tam až někde úplně dole je paběrkování po sálech hostinců na návsi. Což je i případ dnešního masakru. Záznam je starý něco málo přes měsíc a můžeme na obranu interpretů říct, že Zbýšov je oficiálně město, ale evidentně tam nemají ani důstojný místo, kam umělce postavit. Pojďme na to.



Nechme stranou pana Krytináře, ten bude vyprávět veselé historky z natáčení, známe to všichni. Ale proč je tam ta Olivie Žižková? Tahle paní si vydělává peníze coby Darinka Rolinsová revival. Budiž, když si někdo pozve na večírek falešnou Darinku a je za to ochotnej zaplatit, má ji mít. Ale proč zpívat její písničky i v pořadu, kterej se jmenuje Dívám se vzhůru a s Darinkou nemá nic společnýho? Není to tím, že se od ní Olivie naučila patnáct písniček a teď je zpívá všude možně? Ptám se znova, proč? Co to je za nápad, jet někam do kulturního domu Brtnice a tam zpívat Plyšovýho psíka? Olivie Žižková jistě řekně něco v tom smyslu, že s panem Krytinářem rozdávají radost a smích a lidi na ně chodí, protože chtějí slyšet Darinčiny písničky. Nesmysl, jdou na to, protože nic lepšího na výběr nemají, za půl roku si tam s nima možná přijede popovídat Tomio Okamura. Teď vážně. Na netu se snadno dočteme, že na tyhle akce stojí vstup okolo 50,- Kč (jen v KD Hostouň chtěli 140,-). Když přijde padesát lidí, máme dohromady dva a půl litru. To je tak na cesťák, na flašku a na párek, takže náklady na představení někdo musel doplatit. Sponzor? Kdo by tohle sponzoroval? Spíš to zacvakala radnice z rozpočtu. No jo, to se to pak rozhazuje a zve mizerný interprety, když to platíme my všichni ze svých daní.

pátek 30. března 2012

Koule - Ženská nesmí čekat na zázrak

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Po hodně dlouhý době sem tentokrát dám místo klipu pouze zvukový záznam, ale nešlo jinak. Tohle je taková hrůza, že to prostě do masakrů patří, klip neklip. Koule je dívčí (no, spíš dámský) trio a jejich zastupující agentura Allstars uvádí, že jde o Maxim Turbulenc v sukních. Už to je dostatečnej důvod k tomu, abychom se k něčemu takovýmu otočili zády. Jenže Koule se valí dál. Od svýho vzniku v roce 2000 dámy vydaly dvě dlouhohrající desky, Žádnej silikon (ještě pod nápaditým názvem Koooule) a Ženská nesmí čekat na zázrak. Jde o lidovou zábavu, a tak najdeme v repertoáru písničky nazvaný třeba Holka Rambo, Knedlíky nebo Tuzemák. Dámy vystupují na podnikových večírcích, dětských dnech (to nevim teda), městských slavnostech, veletrzích a tak. Ve zlatý éře televizních estrád nám dokonce zpívaly z obrazovek. Konkrétně se objevily v pořadech Na scénu, Mňam prima vařečka, Miss XXL, Dobroty Petra Novotného, Gogo Show, Rande, Áčko(!), Peříčko(!!!) a tak dál. Pojďme si tedy poslechnout, čím dramaturgy a pořadatele dámy okouzlily, když měly a stále mají tolik nabídek.



Pro tohle prostě sedí výraz mindfuck. Vykradená Malá noční hudba celá pojatá v diskoškovým rytmu a do toho naprosto kravskej text o tom, že když se chlap pustí na chvíli do hospody, tak pak pro tu svou udělá první poslední. Jestli je tohle ten slibovanej nadhled a humor, kterým jsou interpretky proslavený, tak to je teda hodně velká mizérie. Legrace stranou, s tímhle strašily v televizi. Nebo to zpívají na dětských dnech. Strašný. Abych dnešnímu dílu dodal hodně absurdní pointu, na stránkách agentury Allstars se dočteme, že cena vystoupení se pohybuje od 18.000,- Kč plus cesťák. Od, to znamená, že tuhle sumu zaplatíte tak za půl hodiny křepčení, pak ta částka ještě poroste. Ach jo.

čtvrtek 29. března 2012

Dneska pozitivně aneb desky, který mě v poslední době zaujaly

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Asi je na čase mezi vším tím hnojem zase napsat něco o tom, co mě v poslední době zaujalo v dobrým slova smyslu. A protože jsem nedávno na FB stránce masakrů nadhodil myšlenku, že není od věci si občas koupit v klubu od kapely cédéčko, vypíchnu tentokrát tři desky, který podle mě za to stopáďo (nebo kolik) stojí.

Youngblood od skupiny Airfare už je téměř půl roku stará záležitost, ale pořád se mi neoposlouchala. Nikdy jsem nebyl fanouškem týhle skupiny, přišla mi vždycky jako takovej indie-pop-rockovej kočkopes váhající, kudy vlastně jít, ale poslední album mě zaujalo na první poslech. Ačkoliv jde oficiálně o dlouhohrající desku, má jenom půl hodiny. Což je dobře! Airfare evidentně prospěl střízlivej přístup k výběru písní a výslednejch deset věcí nedává prostor žádný vatě. Take Me On je singl jako Brno, basová linka v Radio se okamžitě vryje do hlavy a závěrečná Doctor Z. s hostující Charlie One z Ohm Square je tak příjemná záležitost, že si člověk dřív nebo později refrén prostě bude pobrukovat s kapelou. Zkrátka, ta deska nejen že má podle mě šťávu, zároveň je překvapivě rozmanitá a není tam hluchý místo.

Charlie Straight mají venku album Someone With A Slow Heartbeat a musim uznat, že je to deska jako víno. Tahle kapela to má těžký, pro spoustu pozérů jsou to šulíni, protože jsou v rádiu. Pro jiný je to banda hrající pro holčičky, dalším vadí (k těm se řadím i já) třinecká klaka z Petardy kdesi v pozadí. Jenže marná snaha, Someone With A Slow Heartbeat je skvěle nahranej a především inteligentní pop. Navíc se tu sešlo několik důležitých aspektů dohromady, to taky dělá svý. Jsou to skvělí muzikanti, mají dobrou angličtinu, je vidět, že to mezi nima funguje a hlavně umí tvořit hity a rozhodně jimi nešetří. A taky je celkem frajeřina složit pětiminutovou věc, tady jich mají rovnou několik a není to vůbec nuda. Narozdíl od Youngblood u týhle desky už ale některý věci při poslechu přeskakuju a třeba Too Many Knives mi přijde jako uspávání hadů. Přesto je tohle přesně ten typ popu, kterej by naše rádia měla hrát místo Lucky Vondráčkový a třeba super-trendy Eddie Stoilow vedle Charlie Straight vypadají jako polystyrenovej popovej prefabrikát. Vkládám sem klip k prvnímu singlu Coco.



No a pak je tu epíčko od The Switch nazvaný Na Dosah Part III., který mělo křest minulej tejden v Roxy. Byl jsem se podívat a ačkoliv jsem se mezi jejich fanoušky nikdy neřadil (jsem měkkej, no) a jejich tvorbu sledoval víc než nezaujatě, fakt se mi to líbilo. Na Roxy nezvykle kvalitní zvuk, promyšlená scéna, set i jeho provedení a především výborná komunikace s publikem. Začátek dost kazil nefunkční mikrofon na backvocal a celkem komicky vypadalo pokřtěný cédéčko, který dopadlo do publika a nikdo se pro ně neobtěžoval sehnout. Památka nepamátka, co s plackou ulepenou od Jägera, že jo.
Na EP najdeme pět věcí a nejen, že zaujme zvukem (produkci dělal kytarista Majkláč a nahráli si to sami, jen o mix a mastering se postaral Ecson Waldes), překvapí i poněkud volnějším tempem. Díky tomu jsem narazil na názory, že "Swičáci" už nejsou to, co byli dřív, ale mně tohle sedí víc. Taky narazíme na zajímavý hosty, překvapí česky zpívající Kurz (Atari Terror) i Radek Škarohlíd (Hentai Corporation). Což mi připomíná, na nový desce Mňágy uslyšíme česky zpívat Nicelanda, cha!
Z celýho alba se mi nejvíc líbí Hyena, protože má ze všech věcí - přijde mi - největší drive. Ale abych moc nechválil, zrovna v týhle skladbě narazíme na obrat "kvítí-svítí," tedy verš, kterej slyšíme leda tak v pohádkách a u Ready Kirken.
Kdybych to měl shrnout, The Switch v rámci žánru na český scéně působili dlouho jako solitér a i dneska jsou oproti podobným kapelám o krok napřed (škoda těch Composed, měli potenciál). Málokoho mimo žánr tahle hudba osloví, ale všichni ti hácéčkaři, co si myslí, že jsou drsný už tím, že maj v kapele sedmistrunku a do mikrofonu blejou "Fok jó!", se mají od týhle formace hodně co učit. Mimochodem, nedávno vydanej Travič vody od Cocotte Minute je ve srovnání s The Switch přitroublý agro.

A jen tak pro zajímavost, křest dokumentují povedený fotky od Petra Klappera. http://petrklapper.com/Events/120321-THE-SWITCH/

úterý 27. března 2012

Absolutní dno jménem Šlágr TV

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Jel jsem na pár dní navštívit rodiče do Českých Budějovic a přiznám se, cestou mě ani nenapadlo, že narazím na jeden z největších masakrů od vzniku blogu. Na televizi nekoukám (kecal bych, zprávy a sport občas sleduju), tak mi to po celou dobu unikalo, ale táta znalý věci mi poradil, ať tomu kanálu - trefný označení - chvilku věnuju. A musim říct, že jsem asi poznal úplně novej vesmír hudebních příšerností. Šlágr TV totiž spadá pod vydavatelství Česká muzika pana Karla Peterky. A protože je to tím pádem jeho rajon bez sebemenší dramaturgický reflexe, vysílání je složený z reklam na produkty tohoto otřesnýho vydavatelství. Jaký to má provedení, si uděláte obrázek z přiloženýho videa. Jde o druhý díl pořadu Písničky na přání s Českou muzikou, o prvním jsem psal před pár týdny. To jsem ještě netušil, že se tyhle příšernosti vysílají pořád dokola.



Takhle nějak vypadá celý vysílání, akorát vám dole běží titulky, kam si máte zavolat pro komplet šesti cd za cenu 999,- Kč. Viděl jsem však ještě jeden pořad. Jmenoval se Písnička na jaro nebo tak nějak a vysílal se v sobotu v devět večer. Tedy tzv. prime time a v tom případě šlo o vlajkovou loď stanice Šlágr TV. Výsledek předčil veškerá má očekávání. V hnusným studiu z papundeklových kulis (napravo chaloupka, nalevo černá deka se žárovkama, jakože hvězdný nebe) seděly v hledišti na laciných židlích z výprodeje hvězdy vydavatelství. Moderátor Petr Jančařík vylezl z papundeklový chaloupky, mával rukou do rozchechtanýho publika a říkal: "Vítám zde Maxíky, vítám zde Evu a Vaška, vítám Místříňanku, á, támhle máme Pepíčka Zocha, jé, ahoj Kájo!" a tak dál, a tak dál. Pak přišel první interpret, pěvecký duo Rytmus z Prievidze. Postavili se před mikrofon a vedli s moderátorem rozhovor na téma, že už dlouho zpívají na zábavách, ale že se mají rádi a že se budou brát. Aby svou lásku ukázali světu, drželi se celou dobu za ruce. No, jedno oko nezůstalo suchý, to je jasný. O svý tvorbě neřekli ani zbla, co taky, když vydáváte akorát pochybný kompilace u Český muziky. V tu chvíli jsem to vypnul, prostě jsem neměl sílu.

Teď vážně. Nemůžu uvěřit, že by se na tohle doopravdy někdo díval. Jenže ono tomu tak bude. Mít svou televizi není levná záležitost, i když je regionální a vysíláná příšernou technikou jako v tomto případě. Jenže Peterka je obchodník všemi mastmi mazanej a kdyby mu to nevynášelo, resp. kdyby se na to lidi nedívali a nevolali pak, že si chtějí koupit cédéčko, utnul by to. Když sbírám materiál na tenhle blog, většinou je to celkem legrace. Ale po pár minutách strávených se Šlágr TV jsem měl akorát blbou náladu. Tohle je skutečně dno.

neděle 25. března 2012

Bobix - Tancuj Tancuj

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Podíváme se opět na jednu komedii z hiphopový scény. Bobix i přes svůj nízkej věk vystupuje už pár let. Dřív dělal beatbox, ale v roce 2009 příšel s EP Promoušn, kde se představil coby hoper. Následovalo dlouhohrající album Jít dál, ze kterýho pochází i dnešní masakr. No a vloni vydal svou druhou desku nazvanou skromně Liga Vyjímečných (ano, včetně tý hrubky), kde představil spoustu zajímavých hostů, o kterých až na pár fandů z komunity nikdo nikdy neslyšel. V tom jsou asi právě výjimeční. Na svých stránkách Bobix ještě uvádí, že předskakoval Rytmusovi nebo Prago Union. To by mě zajímalo, jestli ho nevypískali. Pojďme na věc.



Tohle je prostě fór. Já teda chápu, že se tam všichni berou hrozně vážně, ale vypadá to jak tři a půl minuty dlouhá parodie. Na parkoviště obchoďáku přijede interpret ve starým BMW. Už tam na něj čeká zbytek jeho krů, všichni stylově okolo Fiata nebo co to je. Raz dva tři, začíná show, Bobix v tričku s nápisem "Bobix album Jít dál" rapuje o životě a tom, jak šel do bordelu a největší dojem na něj udělaly tyče všude okolo a pivko za kilo. To mu vzhledem k jeho věku strašně žeru. Pak tam hraje s kámíkama poker, to mu žeru taky. Stafáž je zoufalá a sám interpret vypadá, že když nerapuje, tak spíš paří Dotu, než aby chodil za děvkama. Holka vrtící zadkem v čase 0:47 mě rozesmála, něco tak asexuálního jsem dlouho neviděl. Stejně tak mě pobavil pravděpodobně slepý kickboxer v čase 3:13, kterýmu někdo zapomněl říct, že mlátí do sloupu na parkingu a ne do pytle v tělovičně. A proč má Bobix pořád tu hubu nakřivo?

pátek 23. března 2012

Víťa Vávra v Jičíně

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Vítězslav Vávra je jedna z figurek československýho normalizačního popu a už kvůli tomu by měl být dávno zapomenut. On totiž nejen že nemá téměř nic novýho v repertoáru, ale naopak ještě dneska ždíme pořád dokola svoje fláky z osmdesátých let. To je prostě smutný. Třeba Petr Kotvald se aspoň snaží jít s dobou. Nejde mu to, ale snaží se. Michal David sice zní pořád stejně, ten samej kolovrátkovej popík s nádechem diskopříběhů, ve kterých mládež pije místo Frisca kolu, ale přecejen se snaží točit nový věci. No a pak už je jenom ta konečná fáze, kdy objíždíte kulturáky se starým, dávno zaprášeným repertoárem a zpíváte pořád dokola tři písničky zastydlým nostalgikům, kteří se slzou v oku vzpomínají, jak byl tehdy svět krásnej, protože jim bylo dvacet. To je případ Vítězslava Vávry, kterej sice i dneska vydává cédéčka, ale na nich nalezeneme jen znova nahraný jeho normalizační hity. V podstatě celá jeho kariéra je provázaná se skupinou Maximum Petra Hanniga a dneska ho zastupuje agentura Allstars. A aby to nebylo málo, objíždí teď kinosály s talkshow Tomia Okamury. Tomio něco chytrýho řekne, dá vtip k dobru, pak Víťa zazpívá Citronovou holku a jedem do dalšího města. To je muzikantský řemeslo v praxi.



Tak jo. Takhle vypadá oficiální kultura na maloměstě. To se před radnicí postaví pódium, okolo rozvěsí poutače s nápisem "Jarmil Kašpárek - zeměvrtné stroje" a pak tam přijede zazpívat nějaká polozapomenutá předrevoluční hvězdička, řekne do mikrofonu "Ahój, Jičínéé!" a osm maminek s kočárky, co nechaly manžely u stánku s klobásama, pod pódiem zakřičí: "Ahój!"
Na Víťu Vávru ani není moc hezkej pohled. Zpívá na halfplayback, má předtočený vlastní vokály a vypadá jak čínskej kříženec Kristiána Kodeta a Aleše Brichty. Samozřejmě nesmí chybět šála v barvě citronu, aby bylo všem jasný, že to je ten, co před třiceti lety nazpíval Citronovou holku. Každý zboží má svýho kupce. I Víťa Vávra, jehož cena vystoupení se podle zastupující agentury pohybuje od 12.000,- Kč. Ať za něj lidi klidně prachy vyhazujou, dobře jim tak, když neznaj nic lepšího. Ale jestli to byla akce pod záštitou města Jičín, honorář jsme za tuhle bídu dali my všichni z našich daní. Já i vy, drazí čtenáři.

čtvrtek 22. března 2012

Domenico Martucci - Moje láska

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Domenico Martucci je jeden z předlouhý řady celebritek, který se motaj po pseudotrendy barech a bulvár pak o tom píše. Přestože na svých stránkách uvádí, že je zpěvák, skladatel a textař, nevydal jedinou desku. Místo toho si můžem stáhnout pár jeho písniček samostatně a dozvíme se, že nedávno vydal novej singl. Taky se dočteme, že soutěžil v X-factoru a dotáhl to až do, považte, semifinále. A údajně se svou skladbou Moje láska zazářil v běloruský televizní soutěži. To už jsme doma, s kašpárkováním v zábavě pro Lukašenkův režim má zkušenosti víc našich zpěváků, takovej Jarek Šimek by mohl vyprávět. Moje láska proto byla natočená rusky, slovensky, v týhle podobě, kterou sem dávám i coby duet s Ivetou Bartošovou. S tou Domenico chvíli randil a i když se díky tomu konečně dostal do povědomí čtenářů Chvilky pro tebe, tak díky mediálnímu obrazu je především "ten od Bartošový" a teprve pak zpěvák. Na rovinu, tohle se s člověkem potáhne dlouho a muzika bude ostatním připadat komická, i kdyby natočil druhý Kuře v hodinkách. Domenico (nebo jeho agent) tomu sám podkuřuje, protože když už není co psát o jeho muzice, nechá se aspoň ochotně někde vyfotit se skleničkou vína. To má svůj význam, bulvární blekotové pak budou psát o tom, že sice pořád nemáte hotovou desku, ale tuhle jste támhle důležitě stáli se skleničkou vína. Typický. Domenico je taky supersamec, takže kromě zpívání i hodnotí holky coby člen poroty soutěží nazvaných Miss Princess a Princess of the World. Taky o těch akcích slyšíte poprvý? Pojďme na věc.



Tohle se snad ani nedá nazvat klipem. Jestli ano, tak už se jejich natáčením může živit fakt každej. Scénář to nemá, nápad taky ne a technická kvalita se rovná památečnímu videu z teambuldingu za Průhonicema. Na střídačku sledujeme Domenica, jak bloumá po Kampě (kdo z nás tam někdy nevzal holku, že jo, možná proto režisér nad výběrem místa moc neváhal, příště půjdou na Petřín) nebo sedí v restauraci u piana. To je celý. S provedením si hlavu taky moc nelámali, takže se pak do konečnýho střihu dostaly i záběry rušený záblesky fotoaparátů nebo se kromě Domenica díváme i na lidi, co šli zrovna okolo. Tuhle turista, támhle číšník v jinak prázdný restauraci. Hudba je kýčovitej rádoby pompézní slaďák, jak to mají diváci estrád rádi. A proč to má, sakra, čtyři a půl minuty?

Náš pop je nakaženej jakousi perverzní láskou k italskýmu popu, což je dědictví normalizace s Drupim. Domenicem to nekončí, příště pokračujem.

úterý 20. března 2012

Dělám chytrýho v Musicbloku

Vítejte a hezký den! Tentokrát přihazuju do archivu odkaz na Musicblok ze dne 17.3., v jehož rámci byla odvysílaná i reportáž o Hudebních masakrech. Natáčeli jsme to v únoru v těch největších mrazech, takže se mi co chvíli rozdrkotaly zuby, ale snad tam nevypadám úplně jako blbec. Pravidelní čtenáři blogu tam asi nic novýho neuslyší, ale jak jsem psal na Facebooku - aspoň taková Sandra Rosová bude mít jistě radost, že se její klip dostal do televize. http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10115547790-musicblok/21254215211/

sobota 17. března 2012

Patricia Vittek - Zal'úbil sa chlapec

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Patricia Vittek se narodila v roce 1979 v Bratislavě, ale už coby náctiletá odešla do Prahy dělat modeling. V současnosti už se naplno věnuje zpěvu a pobývá chvíli u nás, chvíli na Slovensku podle toho, kde jsou zrovna kšefty. Vitteková je především celebritka a teprve v druhé řadě zpěvačka, o tom svědčí fakt, že mnohem víc materiálu, kterej o ní najdeme, vypovídá o jejím vztahu s fotbalistou Robertem Vittekem a teprve pod náloží bulvárních kydů leží opravdu zajímavý informace. Třeba ty, že paní Vitteková občas účinkuje i v zahraničí. Nebo že loni na Vánoce vydala u firmy EMI desku Proof, která je v současnosti místy vyprodaná. Mimochodem, za hudbou stojí Tomi Popovič (spolupracoval třeba s Rytmusem nebo Darou Rolins) a texty Saša Okálová, která dělá se stejnými lidmi. Taky je nutno přiznat, že Patricia Vitteková má celkem zmáknutou komunikaci s fanoušky a byť mně osobně nepřijde její materiál natolik světobornej, abych ho sledoval, spousta zpěvaček se od ní může učit - minimálně promo na sociálních sítích. Nicméně pořád platí, že bulvár zajímá víc její osobní život než muzika, což je škoda, protože v takový situaci horko těžko někoho přesvědčíte o svých kvalitách, pokud vůbec nějaký máte. A především to ovlivňuje příležitosti k vystoupení.



Ruku v ruce s bulvárem jde totiž zpívání na pofidérních akcích a v podivných pořadech. Video pochází z talkshow televize Stream.cz Hrubá Krupice, kterou uvádí travesti moderátor(ka) Naděžda Krupská. Všimněte si těch dvou reklam v pozadí, který po celou dobu nezmizí ze záběru. Italskou restauraci Gusto si zapamatujme, ještě se v Hudebních masakrech objeví.
Přezpívat Elán není zrovna kdovíjakej nápad, ale dát tomu taneční háv s odérem vesnický diskotéky, to už chce notnou dávku odvahy i pramálo soudnosti. Co přijde příště? Tucavá Reklama na ticho? I když tenhle song najdeme na její desce, mohla si zvolit raději nějakou autorskou věc. Protože jestli je tohle typická ukázka jejího repertoáru, tak takový cédéčko mi nestojí ani za těch pět minut stahování. A tak trochu je mi Patricie Vittekové líto kvůli tomu, že tři a půl minuty musela křepčit někde u zdi před blbou reklamou. Já vim, je to sponzor pořadu, ale nevypadá to zrovna důstojně, fakt ne.

pondělí 12. března 2012

Dj Piere - Mumuland (Italo Remix 2012)

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Naprosto nezávisle na tom, že Petr Kotvald získal Zlatýho Davida v kategorii nejhorší zpěvák roku, sem dneska vkládám pecku pojmenovanou Mumuland 2012. Jde o remix Kotvaldovy písně a její autor DJ Piere ji vydal na samým konci loňskýho roku.
Pamatujete si na pana Petra Krečmera? Psal jsem o něm v souvislosti s projekty Mystiq a D.B. Vysloveně jasná spojitost mezi ním a DJ Pierem nikde zmíněná není, ale dočteme se, že pan Krečmer je jeho producent, někdy autorem klipů, jindy autorem hudby a hlavně - jsou si velmi podobní. Petr Krečmer, mohlo by se zdát, se prostě s autorskými projekty moc nechytil, tak začal coby DJ Piere (nebo s DJ Pierem) objíždět diskošky. A že se má čím chlubit! Na svým webu v sekci "reference" uvádí, že hrál třeba v klubu Ořešník v Hejnici, klubu Kongo v Letohradě nebo třeba na diskotéce Perla v Zábřehu na Moravě. Komu to připadá málo, ještě přihodí firemní akci "Hypernova Svitavy." Protože mi pan Krečmer v jednom komentáři celkem nevybíravě a sprostě vynadal, počítám, že za tohle se do mě minimálně z pozice Pierova manažera opře taky. Je nutný podotknout, že takovejch kluků jsou u nás bez přehánění stovky. Stačí si koupit aparaturu, nazvat se třeba DJ Duty Tuty, slíbit provozákovi diskotéky čtyři hodiny trsání za bůra a už to jede. Na tom ještě není nic špatnýho, rozhoduje vždycky hudba, kterou DJ návštěvníkům diskotéky nabízí. Pojďme se podívat na remix z dílny DJ Piera.



Asi takhle. Mumuland je nejhorší a nejsměšnější skladba v dějinách českýho porevolučního popu a jako taková by měla být dávno, dááávno zapomenuta. Navíc od nástupu éry mash-upů (který vznikly jako vtipnej experiment, ale postupem času se ve velkým dostaly na taneční parkety a čím dál tím víc dýdžejů se zaměřuje právě na ně) je mnohem těžší přijít s originálním a zajímavým remixem. Mumuland 2012 je zabitej už rovnou, protože v podstatě kopíruje model původní skladby, jen je do něj přidáno trochu toho tucání a sem tam aranže v podobě tisíckrát slyšenýho efektu. To je všechno. Originalitu má asi zajistit slovní spojení Italo Remix v názvu. Ať se na mě DJ Piere nezlobí, ale vytasit se s takovým repertoárem v roce 2012, to je prostě nefalšovanej hudební masakr.

sobota 10. března 2012

Další divná reportáž

Vítejte po krátké pauze u hudebních masakrů! O Petru Dvořákovi jsem tu psal už několikrát a moc se mi k němu vracet nechce, ale tohle video sem prostě dát musím. Zachycuje jeho intermezzo v hudebním chameleonství, kapela Wolnej Prout je totiž můstkem mezi érou zpívání v tancovačkový skupině Bagr a diskohrůzou Arpegi. Asi takhle - Wolnej Prout se dal rychle dohromady a stejně rychle taky skončil. Na Bandzone mají pět fanoušků a před víc než rokem tam avizovali natočení desky a nasazení singlu do rádií. Nic z toho se nekonalo, ani moc koncertů neproběhlo a pak už přišlo Arpegi. Po kapele tak zůstalo jenom jedno video pro TV Pardubice, ale to stojí za pozornost. Pojďme na to.



Tohle je prostě klasická PR reportáž, která s odstupem času (a s ohledem na aktivitu kapely) působí komicky. Muzikanti za sebou společně nemají vůbec nic, a tak musí mluvit akorát o svý budoucnosti. Petr Dvořák řekne, že měl najednou možnost sestavit si kapelu z profesionálních muzikantů. Jak jako najednou? S kytaristou, basákem a bubeníkem hrál bigboš v kapele Tam a klávesák s ním zase už tou dobou nejspíš pekl Arpegi. Navíc jsou všichni o generaci starší než on, takže rovnou odpadá příběh o tom, jak se banda kámošů dala dohromady, aby pálili sály a posílali holky do kolen. Saša Kricner je představenej coby hostující kytarista Chinaski (všimněte si toho úžasnýho plakátu za ním), ale přitom s nima udělal akorát jednu písničku na desku 07 a poslední léta dávno hraje jinde. A protože Wolnej Prout zastupovala Rösslerova agentura, celý to působí tak, že přišel za Dvořákem a řekl mu: "Péťo, nemáme v nabídce žádnou rockovou kapelu, ty se znáš s těma klukama, dejte to do kupy a já vám budu domlouvat kšefty."

Pan Rössler se v reportáži objeví taky a s naprosto vážnou tváří prohlásí, že obešlou s nabídkou vystoupení všechny velký festivaly. To je dobrej fór. Ivan Rössler za sebou má desítky let zkušeností, ale evidentně jede furt podle stejný šablony - ber neber. Organizátoři velkejch festivalů sestavujou program podle úplně jiných měřítek. Hádám, že s tímhle přístupem se mohla kapela chytnou leda tak na akcích typu Slušovický rockoupaliště. A to ještě kdo ví jestli, protože co produkčním asi tak můžou nabídnout, když nevydali jedinej singl ani demáč? V takový chvíli už to můžou tlačit jenom přes známý a kontakty, jenže jakou má pak ta kapela hodnotu a smysl?
Vtipný je i to celkový představení kapely. Diváci TV Pardubice jsou možná paf z toho, že Petr Dvořák hraje na Žižkove v Kainu, ale my umělci z Prahy víme, že Kain není nic extra. Poslední dva tři roky dokonce programem zaostává i za Motorájem a Modrou Vopicí. A to je co říct.
Taky si všimněte, že z reportáže nezískáme ani nejmenší představu o tom, jak vypadá repertoár kapely. Možná je to záměr. Ruku v ruce s tím mě zaráží i samozřejmost až suverenita, s jakou všichni před kamerou vystupují. Protože to, co mají vystavený na svým Bandzone profilu, je tuctový tancovačkový agro nejhrubšího zrna bez sebemenšího potenciálu. A teď si představte, kolik podobnejch kapel po republice hraje...

úterý 6. března 2012

Zlatý David jde do finále!

Vážení přátelé a drazí čtenáři, je to tady! Nultý ročník hudebních anticen Zlatý David vrcholí. Na této stránce svými hlasy můžete ještě do dnešní půlnoci ovlivnit výsledky. A na zítřejší večer jsme pro vás připravili velký mecheche v klubu 2. patro, Dlouhá 37. Nejen, že proběhne vyhlášení jednotlivých kategorií, ale zároveň vystoupí se svými sety i zajímaví interpreti Kittchen (čerstvě nominovaný na cenu Vinyla), Calm Season a Niceland. Ačkoliv akce začne ve 21:00, otevřeno bude už od sedmi a vstup je zdarma. Po udělení všech cen - otázka je, jestli si pro to nominovaní "umělci" přijdou - začne afterparty s DJ's Cashmeerem a Skywalkerem, která bude trvat do zavíračky ve dvě ráno. Následný přesun ještě někam je více než pravděpodobný, jen doufám, že neskončíme ve Vagonu, cha! Tak přijďte popít, pokecat, poslechnout si muziku a zapařit, budeme se na vás těšit!

A tady je ještě FB event k zítřejšímu dýchánku.

neděle 4. března 2012

Písničky na přání s Českou muzikou

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Tentokrát se připravte na něco, co jste na blogu stoprocentně neviděli. O vydavatelství Česká muzika jsem tu psal už několikrát, ale nečekal jsem, že mě ještě něčím překvapí. Stalo se. Česká muzika totiž začala na TV Public (to je jihočeský regionální kanál) vysílat pořad s názvem Písničky na přání. Klasika, můžete si zavolat, poslat dopis, nahrát video a tak dál. Cena za přání: 200,- Kč. To není vtip. Nějaká paní Matásková z Kunžaku dá dvě kila za to, že na Youtube bude viset její pozdrav manželovi k narozeninám. A co je nejdůležitější - vybírat si můžete sice z 3000 videoklipů (jak uvádí oficiální stránky pořadu), ale všechno jsou to věci z vydavatelství Česká muzika. A tak například v kategorii POP máte na výběr sice 117 písní, ale všechny jsou od Maxim Turbulenc a najdete je na jejich kompletu "Čecho decho měcho trempo kempo lido demo hitotéka." A podobně je to s dalšími interprety. Zkrátka - máme tu tři čtvrtě hodiny trvající video-jukebox Peterkova vydavatelství. A vypadá to asi takhle:



Nemůžu si pomoct, působí to na mě celý hrozně falešeně. Telefonický rozhovor v půlce pořadu zní, jako by ho nahrál kolega před natáčením vedle v kanceláři. A ten výběr písniček, to je prostě jedna dlouhá a prapodivně sestavená freakshow. Maxim Turbulenc hraje paní Marii k sedmdesátým narozeninám? Cože? A protože je pan Radovan veselá kopa, tak mu paní Peterková zazpívá sama se svým projektem Peterka a spol. Já být pan Radovan, asi by mě smích přešel. Dojde i na Pavla Vítka nebo Milana Drobnýho, kterej ze studia zazpívá kolektivu zdravotních sestřiček. Za opravdu hodně špatnou považuju písničku pro paní Blaženku začínající v čase 27:08. Je od Mistříňanky a jmenuje se Haleluja. Ano, to je ta známá intimní skladba od Leonarda Cohena s biblickými odkazy. A tady z toho ti Pepíci a Marušky v krojích udělali ucouranou přeslazenou dechovečku o tom, jak se dva mladí lidé mají rádi a těší se na svatbu. No hrozný. Na tohle se přece žádnej soudnej člověk nemůže dívat. Nebo jo?

pátek 2. března 2012

Olivie Žižková - Mama, prečo?

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Předem tohoto článku chci poděkovat TVKrásce (z takhle pojmenovaný adresy mi mejl přišel) za tip. Musim uznat, že dlouho jsem se nad někým podobně nezasmál i nepozastavil. Olivie Žižková pochází z Náchoda a je vyučená kuchařka. To neříkám pro zasmání, naopak. Lidí s podobným příběhem je v českým šoubyznysu hodně a raději trapčej někde na playback a dělaj stupidní revivaly, než aby se vrátili za pokladnu nebo šli obalovat řízky.
A protože každej umělec by měl mít svůj velkej příběh, Olivie o sobě novinářům i fanouškům prozrazuje, že v dětství trpěla, opakovaně zvažovala sebevraždu, ale nakonec si vždycky pustila Darinku Rolincovou a všechno bylo v pořádku. Dneska mimochodem vystupuje coby Dara Rolins revival. Olivie o sobě taky hrdě prohlašuje, teď cituji: "V roce 2001 vyhrála TV soutěž Carusoshow a ještě koncem téhož roku se stala královnou této soutěže, kam byla nominována odbornou porotou mezi 10 nejlepších zpěváků z celého roku." To je fakt terno, taky bych si to dal na první místo v portfoliu.

Velkou roli v její kariéře hraje o dvacet let starší manžel Jan Žižka, kterej se s ní seznámil při natáčení nějaký estrády, krátce poté se vzali a dneska jí dělá manažera, producenta, doprovodnýho muzikanta i skladatele. Nechci tady psát nějaký jízlivý komentáře o tom, jak postarší chlap oblbnul mladou husičku řečma o kariéře zpěvačky. To ať posoudí každej sám. Jenom dodám, že se jim daří a Olivii i jejího manžela muzika opravdu živí. Vydali už dvě CD, třetí připravujou a do toho točí klipy, vystupujou na maloměstskejch slavnostech a tak vůbec, vždyť už tu rutinu znáte ze starších masakrů. Dokonce i do televize se občas dostanou.



První věc. O Olivii je zájem hlavně na Slovensku, proto ta slovenština. To je ale asi tak jediný, co je na tom zajímavý. Jinak je tady všechno špatně. Nudná muzika, odfláknutej zvuk (ta kytara!), podivnej text a celý to vypadá úchylně, když pětatřicetiletá ženská zpívá takovou písničku. Klip je lacinej a vypadá jak instruktážní video pro rodičovský poradny. Dočkáme se i dramatickýho závěru, Olivie nasadí ubrečenej výraz, jen ty slzy jaksi chybí...Zkrátka - máme tu další profesionální hudební přízrak do sbírky.

A pro pobavení ještě přikládám reportáž televize Joj. No, ono z toho možná spíš mrazí.

čtvrtek 1. března 2012

Dneska pozitivně aneb co mě zaujalo - Rara Avis, High Five a Květy

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Rozhodl jsem se dát haterům zase oddech a napíšu o tom, co naopak podle mě určitě stojí za pozornost. Včera jsem byl v Rock Café na rozlučkovým koncertě Nicelandovy kapely a konečně jsem slyšel živě Rara Avis. Jako všechny akce v tomhle klubu i tady byl občas problém se zvukem, ale Rara Avis i tak odehráli set, kterej mě víc než příjemně překvapil. Jejich hudba je svěží, svérázná a navíc už jsou po těch pár letech existence skvěle vyhraní. Včera tam toho bylo slyšet hodně - psychedelie, shoegaze, noise i klasický indie, ale tahle směs v jejich podání prostě skvěle funguje. Přikládám video jejich loňskýho singlu By You, který natočil Allan Šubert.




Nedávno jsem se zašel podívat na Videotape, což byl večer, během kterýho se v klubu U Prstenu promítalo patnáct nejzajímavějších klipů z poslední doby. Zaujalo mě tam hned několik věcí, dám sem ještě dvě videa a další si schovám někdy na příště. Kapela High Five vydala loni EP Dear Anna a k singlu Wake Up vzniklo v režii Martina Linharta i video. Mám rád klipy dělaný na jeden záběr. Tady se navíc pořád něco děje a je vidět, že si s tím všichni zúčastnění dali práci. V podstatě se koukáme akorát na to, jak se banda lidí motá po baru, ale každej tam má svý místo, roli a sledovat takovej klip je prostě zábava.




No a ještě sem dám Květy s jejich Nejtišší kapelou. Taky na jeden záběr, ale naopak dost androšovej přístup. Je to vtipný, je to milý a je to originální. Natočili si to sami a skladbu najdete na desce V čajové konvici, kterou vydali loni u Indies.