čtvrtek 29. prosince 2011

Steklovata - Novi god (Nový rok)

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Výjimečně zabrousíme do zahraničí, protože takovej masakr by si čtenáři tohoto blogu neměli nechat ujít. Navíc to tematicky sedí, máme konec roku. Může to vypadat jako fake, ale není. Skupinu založil už v devadesátkách ruský producent Sergey Kuznecov, který stojí i za hudbou a texty. Nejdřív pod hlavičkou Steklovata vystupoval sám Denis Belikin, o rok později se připojil Arthur Yeremeyev, ale protože to pořád nebyl ten správnej boyband, pan Kuznecov k nim časem připojil další kluky. Někdy byli čtyři, jindy pět, pak zase čtyři, ale s buldočí povahou se snažili prorazit. Což se opravdu povedlo, po roce 2000 přišel konečně úspěch, chlapci objížděli fesťáky, vystupovali v televizi a na jaře 2002 vyšplhali až na první příčky hitparád. Sergey Kuznecov je známá firma, kromě Steklovaty produkuje a na ruskej trh chrlí přes dvacet let dětský zpěváky obdobný kvality. Nebudu vás napínat, jdem na to.



Šílený. Šílený! Mizerný video, mizerný nasvícení interpretů, mizernej je i jejich projev, protože je někdo postavil před kameru, aniž by jim řekl, co mají dělat. A to oblečení! Vemte si, že takhle vystupovali po estrádách. Výsledkem je bizarní video, který pochopitelně s nástupem Youtube a sociálních sítí obletělo celej svět. Tohle nepotřebuje komentář. A aby tý legrace nebylo málo, přidám ještě jeden klip staršího data.



Přátelé a drazí čtenáři, mějte hezkýho Silvestra a připravte se, v roce 2012 přijde další várka hudebních masakrů!

středa 28. prosince 2011

pondělí 26. prosince 2011

Dneska pozitivně aneb výlet do Berlína

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Před čtrnácti dny jsem vyrazil na víkend do Berlína. Mám to město fakt rád, navíc neznám nikoho v mým věku, komu by Berlín neučaroval. Řekl jsem si, že se o ten zážitek podělím se čtenáři masakrů, je to koneckonců můj blog, nic víc. Ačkoliv tentokrát budou moje dojmy vesměs veselý, stejně sem postnu pár masakrů, na který jsem v Německu narazil.

Pátek
Vyrážíme v devět z Prahy. U Lovosic vytuhneme v koloně, takže do Drážďan přijíždíme o půl jedný. S Kristýnou, která tam studuje, máme sraz ve dvě, tak si předtím s druhou Kristýnou, která řídila a zároveň výlet zorganizovala, jdem prohlídnout centrum. Začaly vánoční trhy, takže se motáme mezi spoustou lidí a já mám z prohlídky města v podstatě prd. Na jednom plakátu avizuje koncert Hansi Hinterseer, masakr na první pohled.



Po druhý vyrážíme z Drážďan, v Berlíně jsme okolo pátý. Hostel jsme měli zarezervovanej, takže pohoda. Ačkoliv jsme chtěli oddělený postele, nic takovýho prej nevedou. Slevu jsme neukecali, tak Kristýně (tý z Drážďan) aspoň slibuju, že se pokusim nechrápat. Druhá Kristýna to má lepší, ta spí na privátě u kámoše. Jdem na pivo do Rock'n'roll Herberge. Šílená punková hospoda, záchody plný nálepek s levicovým burcováním. Přesouváme se na koncert Beatsteaks v Max-Schmeling-Halle, seznamuju se s Honzou, Kristýniným kamarádem, kterej vaří ve známým berlínským klubu White Trash a emigroval sem rok před revolucí. Taky poznávám dalšího kamaráda Chrise, kterej je původně z Británie. Zpátky k Beatsteaks, v Praze tahle kapela nedokázala ani z půlky zaplnit Roxy, tady dva dny po sobě vyprodali stadion pro osm tisíc lidí. Od prvního taktu všichni kotlej jako o život a já se královsky bavim. Ani po dvou hodinách lidi nepřestávaj a pařej, po celou dobu koncertu se s náma houpou tribuny. Ačkoliv Beatsteaks rozhodně neřadim do seznamu svejch top kapel, nadšenej z koncertu jsem byl nakonec stejně jako z Queens of the Stone Age, který jsem v Berlíně viděl loni. Takhle se ten bigboš prostě má dělat, odpálit to prvním taktem a nenechat lidi vydechnout. Ne jako u nás, kde každá druhá kapela cpe do repertoáru zbytečný pomaláče a oplodňováky. Koncert je za náma, jdeme kalit. Ve Frankenu je plno, končíme v Milchbaru. Ani nevim, v kolik jsme dorazili na hostel. Před spanim s Kristýnou (tou z Drážďan) ještě drbeme spolužáky a profesory, chodili jsme na stejnou školu.

Sobota
Kocovina. Uděláme ze sebe lidi a jdeme si sednout k Turkům na kafe. Řešíme politiku. Smějeme se Klausovým Zápiskům z cest a mě napadá, že bych mohl nějak podobně napsat blog. Bavíme se o Magorově smrti a o tom, kdo tu zůstane, až jednou odejde i Havel. Plán na dnešní den je jasnej. Holky jdou brouzdat městem a pak s Honzou a Chrisem na fotbal, já projdu nějaký galerie a večer zas někde zakalíme. Přichází za náma Kristýna (ta z Prahy) a naše cesty se rozdělují. Mám v plánu navštívit nejdřív novou národní galerii. Čumim furt do mapy, kudy se tam dostanu, takže přejedu stanici. Vystoupim o jednu dál, že to dojdu pěšky. Spolíhám se na svůj úžasnej orientační smysl a ocitám se v ulici plný štětek. Je jedna hodina odpoledne. Zastavuje mě o hlavu vyšší transka a ptá se, jestli nechci vojet. Zapíchnu oči do chodníku a nevidim, neslyšim. Jsem slušně vychovaný kluk z dobré rodiny přece. A hlavně spím výhradně se ženama. Transka mi ještě něco říká, možná sockuje cigáro, možná mi radí cestu, ale já ho (ji?) ignoruju, po pár krocích jsem na Postdamer Strasse a už trefim. V národní galerii mají výstavu fotek a plastik současnýho africkýho umění. Snažim se anglicky pánovi říct, že mě výstava nezajímá a rád bych si prohlídl stálou sbírku. Jakou stálou sbírku, ptá se. No tu, o který na internetu píšete, že obsahuje Warhola nebo Picassa. Picassa? Tady nééé, to musíte do Španělska, tady máme jenom jednoho Picassa. Řikám, že to je ono, že bych na to poprosil lístek. Zase nechápe. Zkusím to jinak. Vysvětluju, že loni jsem byl tady v Berlíně na sbírkách ranýho novověku a tento víkend bych si rád prohlídl zbytek až do současnosti, ať mi poradí, kam jít a jestli nějakou část mají tady, tak ať mi na to dá lístek. Posílá mě na nějaký nádraží. Vzdávám to. Poprosím ho o trpělivost a nakonec ze sebe německy vysoukám, že bych chtěl jeden studentskej na stálý sbírky. Rozumíme si, hurá! Německy jsem se učil dvakrát dýl než anglicky, přesto používám angličtinu, jelikož je to po letech praxe můj jedinej cizí plynulej jazyk. Tak to prostě chodí, jak německy nemluvim, skládám pak věty složitě a dlouho jako puzzle. Na druhou stranu se po pár dnech do tempa vždycky nějak dostanu. Ale stejně, zlatá angličtina.
Nová národní galerie je fantastická. Nás by mohlo zajímat, že hned vedle Vasarelyho tam visí Zdeněk Sýkora, jedinej Čech v celý sbírce. Budovu navíc navrhnul Mies van der Rohe, takže je zážitek už jenom procházet tím prostorem.
Je půl čtvrtý a já se vydávám do budovy starý národní galerie, která svou sbírkou vyplňuje prostor právě mezi raným novověkem v Gemäldergalerie a novou národní galerií. Jsem blbec a jdu pěšky, takže tam dorážím o půl pátý a mám půl hodiny na každý patro. Líbí se mi tam ještě víc, v sále věnovaným Casparu Davidu Friedrichovi vytuhnu dvacet minut, to samý v sále francouzských impresionistů. Při odchodu si kupuju katalog galerie, pohledy a vydávám se pěšky na Alexanderplatz, kde mám sraz s holkama. Píšou mi, že jsou ještě na fotbale, tak zevlim po okolí a fascinovaně koukám na ty obludný panelákový hnusy, který tam komunista postavil. Hrozně mě bolej nohy, taky jsem toho dost nachodil. Scházím se s holkama pod vysílačem a jdem prolízt pouť. Tohle fakt pro mě není, kolotočářský atrakce. Omlouvá mě fakt, že jsem nevěděl, co mě čeká. Vidim dvoumetrový mluvící hlavy sobů i myší Santy Klause zpívající koledy. Vidim taky dospělý pány, co stojí u automatu s takovým tím spouštěcím drápem, jak do toho hážou jedno euro za druhým a snaží se vytáhnout z hromady hnusnejch plyšáků aspoň jednoho. Ne. Tak znova. Nic, tak ještě jednou. A zase dráp nic nechytl, teď ale určitě...Nechápu ty lidi. Přesouváme se na Kreuzberg do Rock'n'roll Herberge, kam za náma doráží i Chris s Honzou. Ta hospoda se mi zamlouvá mnohem víc, než včera. Celej stůl se mi směje, že píšu pohledy. Kalíme, ale decentně. Rozpouštíme to po půlnoci, s Kristýnou si ještě na pokoj kupujem lahváče a drbem zase spolužáky a profesory .

Neděle
Balíme, loučímě se s hostelem a vyrážíme směrem k bytu, ve kterým přespává Kristýna. Cestou se zastavujeme o plakátu avizujícím koncerty. Praha je prostě bokem, co si budem nalhávat. Do Berlína se chystá Lauryn Hill, Noel Gallagher nebo The Black Keyes. Na druhou stranu i tady mají svý masakry. Jedním z nich je Scooter v O2 World, což je stadion s kapacitou 20 000 lidí. Na stejným místě vystoupí na společným koncertě Backstreet Boys a New Kids On The Block. A k velkýmu disko večírku zve Ilja Richter, přestárlej přízrak německý hudební scény. Vypadá jak Leslie Nielsen navlečenej do Travoltova kostýmu z Horečky sobotní noci.



Jsme u Kristýny. Házíme si věci do auta a jdem na kafe. Přijíždí za náma Honza se svou malou, myslím, že čtyřletou dcerou. Oba mají skejty a když si na ně stoupnou, vypadaj fakt roztomile. Vítejte v Berlíně, u nás takový tatínky nepotkávám. Holky jdou s Honzou na blešák a projít si okolní čtvrtě, já vyrážím směr Pergamon museum. V metru mě zastavuje žebrák a něco brblá. Omlouvám se, že mu nerozumím. Rychle se přizpůsobí situaci a anglicky mě prosí o padesát centů. Nemám to ve zvyku, přesto mu dávám drobný a připadá mi to vtipný, v berlínský galerii se nedomluvim, ale žebrák mě v klidu anglicky překecá. Do Pergamon musea je taková fronta, že vede přes most až na druhej břeh řeky. Vzdávám to a vyrážím směr Martin Gropius Bau, kde vystavuje Aj Wej Wej. Jdu pěšky, courám se ulicema. Fotím, zapaluju si na lavičkách, bloumám po antikvariátech a obchodech s deskama a ačkoliv jsem tam neměl vůbec namířeno, najednou jsem se jednou ulicí dostal až k Checkpoint Charlie, odkud je to do galerie už jen pár kroků. Měl jsem to jako záložní plán, jde o asi dvě stě fotek z pobytu v New Yorku mezi lety 1984 - 1994. Aj Wej Wej je známej hlavně tím, že ho teď v Číně všelijak popotahujou a zakazujou mu vystavovat, novináři o něm píšou akorát coby o autorovi olympijskýho stadionu "Ptačí hnízdo", tak jsem upřímně zvědavej, jaká ta výstava bude. Fotografii vůbec, ale fakt vůbec nerozumim, přesto se mi to líbilo. Není to nic, kvůli čemu bych z Prahy do Berlína vyrazil, ale když už tam člověk je, stojí to za návštěvu. A můžu machrovat na pseudařský holky, že jsem byl na Aj Wej Wejově výstavě.
Scházíme se na Kreuzbergu. Loučím se s Honzou a vyrážíme na cestu domů. Vidím velkej bilboard na novej román Umberta Eca Pražský hřbitov. Zvláštní dojem, když je člověk zvyklej akorát na ty naše chudý knižní plakáty v metru. Řešíme s holkama, která česká kapela by dokázala zaplnit stejnej stadion jako Beatsteaks. Napadaj nás Kabáti, ještě možná Tři sestry. To je hodně smutný. Loučíme se s tím, že bychom možná v březnu mohli zajet na toho Gallaghera. Doufám, že to klapne. Berlín miluju a mít s kým, jezdil bych tam častěji. Taky máte tak líný kamarády, kteří jsou ochotní akorát zakalit na chatě za Prahou?

sobota 24. prosince 2011

Vánoční hymna Evropy 2

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Je Štědrej den a já mám v záloze ještě jednu koninu, která trumfne i Petra Kotvalda. Evropa 2 je známý a úspěšný rádio. Nějakým způsobem lidi začali věřit tomu, že co nasadí do rotace, to je automaticky dobrý a hit. Ona to není zas tak moc pravda, většina jejich programu jsou odporný kraviny a občas je to vysílání v kombinaci s agresivními jingly tak otravný, že když vejdu do nějaký kavárny nebo baru a slyším Evropu 2, tak prostě odcházim. Na druhou stranu, ono je to sice takový rádio pro pinglice a tunery, ale věděj, co dělaj a dělaj to dobře, tak proč ne. Dokud mi to nikdo necpe...Úplnou náhodou jsem narazil na jejich vánoční hymnu. Šup sem s ní!



Něco tak dementního jsem hodně dlouho neslyšel. Tohle je to samý co Petr Hudlík, jen o trochu vyšší level díky profesionální technice. Hudbu převzali od LMFAO (Party Rock Anthem), text napsal údajně Libor Bouček. Já chápu, že to asi měla bejt legrace, ale úplně se to minulo účinkem a z výsledku je mi tak nějak celkově stydno. Verše jsou blbý až na půdu. Někde použili autotune, jinde to nechali plavat, nechápu proč. Masakr je, že si to za deset dní pustilo na Youtube už skoro půl mega uživatelů. A ještě větší masakr je, že tuhle obludnou pseudopísničku Evropa 2 normálně nasadila do rotace, dokonce to využili k soutěži coby signál pro posluchače, aby volali, jakmile to začne hrát. Totální vánoční mindfuck. Ale maj tam hezký holky, to jo.

pátek 23. prosince 2011

Petr Kotvald - Dál sníh padá

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Petr Kotvald už se tu dvakrát objevil, ale já ho sem prostě musim dát ještě jednou, protože tohle je fakt dno. Nevim, kde se to v něm vzalo, ale není to poprvý, co přišel s nějakou takovou věcí. Singl Dál sníh padá uzavírá Kotvaldovu poslední studiovku Právě tady...právě teď vydanou u společnosti EMI a zpěvák by s touto písní nejspíš rád navázal na jeho starší věc Vánoce hrajou glórijá, od roku 1999 údajně nejhranější českou vánoční skladbu. No, jestli se mu to povede, máme se na co těšit.



Tenhle klip je vyloženě zlo a sledujeme jednu velkou kolektivní ztrátu soudnosti. Zaprvé autoři písně Jindřich Parma a Pavel Cmíral vymysleli podivnou pa-písničku, která líbivou melodii tahá až odněkud z paty a text je plnej sice dosud nikde neslyšenejch, ale zároveň stupidních veršů typu: "Doufám, že se přidáš / nebuď jak ten Jidáš" nebo "Rok má dvanáct pater / to vánoční je zlaté", o rýmu den / jen nemluvě, s něčím takovým se profesionální textař prostě nemůže vytasit. Ztrátou soudnosti trpí i interpret, kterej se přes svůj pokročilej věk tváří, že mu je dvacet a jde s dobou, proto ten hipster zjev. Aby to všem bylo jasný, jak je in, bere si stejnou bundu na vystoupení, do televize i na natáčení klipů. Soudnost ztratil i producent písničky, kterej tady s klišoidními aranži fakt nešetřil. Nechybí dětskej sbor, rolničky i synťáková loutna nebo co to má bejt. Režisér klipu musel bejt taky dost mimo, když dá přes sebe modrou oblohu a padající vločky. Nemluvě o andělskejch holčičkách, objímajících se chlapečcích, interpretovi s tlampačem v ruce a všelijakejch filtrech, kterejma režisér materiál prohnal. Zkrátka, tohle je prostě jeden velkej vánoční masakr.

pátek 16. prosince 2011

Peterka & spol a zamyšlení nad vydavatelstvím Česká Muzika

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Předem se omlouvám, že teď blog trochu flákám a nestíhám vydávat každej den. Můžou za to ty Vánoce, to je jasný. Už delší dobu přemejšlím, že napíšu něco o Český Muzice. Tohle hudební vydavatelství je takovej fenomén, že mi to hlava nebere. Za projektem stojí Karel Peterka, kterej Českou muziku založil v roce 2000. Začínali nenápadně, ale po pár letech prorazili a od tý doby frčí ve velkým. Vydávají hlavně dechovku, ale i zpěváky dávno za zenitem (Pavel Vítek) nebo dost pochybný až stupidní skupiny typu Peterka & spol či Eva a Vašek. Nikdy by mě nenapadlo, že se u nás dá uživit takovou hudbou, jakou dělá Eva a Vašek. Světe, div se, ono to jde naopak velmi dobře. Kdybych byl zlej, řeknu, že Česká Muzika vydělává na lidech, kteří si neumí stáhnout hudbu z netu. Ale ona asi dokáže oslovit i mladou generaci. Jak jinak si vysvětlit, že mají pod sebou i kapely River Jordan nebo High Five? Je to zvláštní. Nedávno jsme se o tom bavili v Rock Café. Karbo, u kterýho nahrávám svý věci, má na to stejnej názor. Ale Honza Štrup (tímto vás zdravím, kluci), kytarista kapely Medvěd 009, nás přesvědčoval, že je to dost jiná situace, než jak to vypadá. Že Peterka je ve skutečnosti mánička snažící se podporovat mladý kapely. No, nevim. Nemám přesný informace, ale jestli je pravda, že Česká muzika dá těmhle klukům nějakej bakšiš a zaplatí studio výměnou za deset let výhradních práv, tak to s podporováním mladejch hudebníků nemá nic společnýho. To je klasický vydřidušství a kapelám s takovou smlouvou často nezbejvá nic jinýho, než se akorát rozpadnout a dát se dohromady pod jiným názvem. Uvidíme, co se z toho vyvrbí, tuplem v dnešním věku digitální distribuce a do-it-yourself proma. Ale já prostě Český muzice nevěřim právě kvůli panu Peterkovi.

Karel Peterka totiž začínal v dobách hluboký normalizace, kdy vystupoval po estrádách a dělal tu samou hudbu jako dneska. Táková ta jakože sociální satira, ale v podstatě to byla jenom uhlazená kritika věcí, který se kritizovat mohly. Navíc to bylo blbý, tak blbý, že blbějšího písničkáře bychom na český scéně těžko hledali. Hlavně byl všude, televize, rozhlas, společenský akce, samej Peterka s tím svým úsměvem od ucha k uchu. Měl svý kámoše, kteří ho prodlačili, no. Co řeba pan Ivan Chocholouš, bývalý vedoucí odboru kultury ÚV SSM, nedohodil vám, pane Peterko, nějaký to vysílání v Televizním klubu mladých? Říká se to. No a zatímco pan Chocholouš po revoluci převlíkl kabát a šel dělat šéfredaktora Playboye(!), Peterka si založil vydavatelství a zpívá dál, jen místo nešvarů socialistický společnosti tepe tu imperialistickou. Pojďme si to poslechnout.



Tak jo. Tohle je tak stupidní, až z toho jde hlava kolem. Navíc si je paní Bubílková pozvala do svýho pořadu, tak tam teď každej tejden (nebo měsíc?) stojej, zpívaj a dělaj kašpárky. Tady vidíme ten nejlehčí způsob, jak dělat muziku. Céčko, déčko, áčko a verše založený bez ostychu na hodně primitivním rýmování, takhle to můžou dokola sekat jak Baťa cvičky, jen místo o Řecku složí něco o Bártovi, za tejden budou zpívat o Kalouskovi, potom o korupci na radnici...Horší to je ve chvíli, když se v tom začnou točit peníze. Jedna věc mi nejde do hlavy - kdo je ochotnej zaplatit dvě stovky za cédéčko takovejch písniček? Ba co hůř, kdo je ochotnej platit šest stovek za DVD plný takovejch klipů? To se na to fakt lidi pak doma koukaj, cpou se chlebíčky a plácaj se smíchy do stehen?

úterý 13. prosince 2011

Samuel Martin - Vůně lásky

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Samuel Martin pochází z Ostravy a zpěvu se věnuje od roku 1997, kdy si sám vydal anglicky zpívanej demáč Another World. O tři roky později už nahrává u BMG svou první dlouhohrající desku Jsi nahá, kterou producentsky zastřešil Roman Štefl (dělal třeba pro Ilonu Csákovou nebo Těžkej Pokondr). Na přelomu let 2006 a 2007 mu vychází třetí elpíčko Jsem prostě takovej, ze kterýho pochází i dnešní masakr. Album vydala Gold Music Agency a Samuel si údajně dělal produkci sám. Co jinýho člověku zbývá, když odkejve cédéčko pofidérní firmě s nulovou vydavatelskou zkušeností a byznysem založeným na organizování firemních večírků a karaoke akcí po hospodách, že? Ještě štěstí, že mu s tou řeholí trochu pomohl nám dobře známý Jirka Koběrský. Ten je dokonce podepsanej coby režisér(!) klipu k písni Anděl, což je nejnovější Samuelův singl z roku 2010. Momentálně připravuje novou desku.



Klasickej kýčem napumpovanej slaďák pro regionální rádia. Tyhle melodie už v pop music fungujou padesát let a vůbec se nemění. Proč taky. Text je klasický laciný veršování založený na klišé a opakování slovesnejch tvarů. Lhát / vzdát, brát / znát / ptát, do toho nesmí chybět nejzoufalejší  rým v český hudbě den / sen. Co mi ale přijde fakt komický, je jednoznačně video. Samuel vstává, zapíná bednu a zamiluje se do tanečnice, kterou vidí v klipu nějakýho rockera. Jde do práce, dělá pingla v hotelu. A co se nestane, rocker přijede s gorilama i holkama úplnou náhodou na ten samej hotel, kalí v restauraci, pak se přesune k bazénu, kam přijde i Samuel, tanečnice se do něj v tu chvíli zamiluje taky, tak se chytnou za ruce a utečou, aby si pak mohli dát panáka a pořádně si vrznout v hnusným Samuelově panelákovým bytě. Konec pohádky. Tenhle klip je dost poučnej v tom, jak si asi tak v Ostravě představujou bigbíťáky. Takže - vypadaj jako veksláci. Motaj se kolem nich načančaný disko slepice. Běžně se válej u bazénu s nezapojenou elektrickou kytarou a cvičej. A jejich gorily čtou Lidový noviny. To jsou věci!

čtvrtek 8. prosince 2011

Petr Hudlík - Vůbec se nenudíš

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Petr Hudlík je aktuální objev českýho internetu. Několik z vás mi na něj poslalo tip a já vám touto cestou děkuju. Fakt jsem se na tomhle cápkovi zasekl, protože takovou přehlídku stupidity a absolutně nulový soudnosti jsem už hodně dlouho neviděl. Petr má svůj kanál na Youtube, kde sestavuje hitparádu podobnejch klipů. Kanál se jmenuje TopTVHudlik7 a on coby šéf a moderátor a dramaturg a kdo ví co ještě dokonce vymyslel předávání "hudebních cen TopTVHudlik7," první ročník proběhl letos a záznam najdete na netu. Nebudu vás napínat, dvě kategorie vyhrál sám Petr Hudlík, jednu jeho kámoš. Jdem na to, ať je to rychle za náma.



Když jsem to video viděl poprvý, tak jsem absolutně nechápal. Pak jsem si to pustil podruhý a celou dobu se chechtal. A pak už jsem jen fascinovaně zíral a sledoval to furt dokola. Už jsem viděl fakt hodně, hooodně sraček, ale tohle trumfne všechno. Video z dovolený, do toho interpret tancující doma v obýváku, ale hlavně...Ten zpěv! Totální mindfuck. Mám pro to dvě vysvětlení. Buď je to hodně dementní virál. Nebo ten kluk má fakt v hlavě akorát slámu a točí videa, protože se na sebe rád dívá. To samý ty ceny a hitparáda. Jasně, mohli bychom to odmávnout jako neškodnou srandu bandy vidláků. Jenže pozor, Petr Hudlík dokázal přesvědčit lidi, aby šli v jeho stopách, dokonce někomu skládá texty a na příští rok chystá desku. Takže se díky němu vyrojili další internetoví exhibicionisti, kteří natáčí stejně kokotský videa a ty mu pak posílají. Tohle je prostě kolosální masakr.

středa 7. prosince 2011

úterý 6. prosince 2011

Petr Kotvald coby padesátiletej hipster v pořadu pro hospodyňky

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Petr Kotvald už se na blogu objevil a brzy přijde zas se svou vánoční odrhovačkou. Dlouho jsem tohle video oddaloval, ale asi je nejvyšší čas to vydat. Touhle cestou chci poděkovat vám všem, kdo jste mi zrovna na tohle poslali svůj tip. Píseň Hully Gully otvírá novou Kotvaldovu studiovku nazvanou Právě tady...právě teď, kterou má na svědomí autorskej tandem Jindřich Parma a Pavel Cmíral. Desku vydalo EMI teď na podzim a soudě podle reakcí brzy nějaká ta pecka ovládne vesnický diskotéky.



Na tom videu se mi líbí akorát ta tmavooká houslistka. Teď vážně, co to jako má bejt? Kotvaldovi je přes padesát a na starý kolena se rozhodne, že bude hipster? Vzhledem k tomu, že je v pořadu Sama doma, asi je jasný, kdo bude jeho cílovka. Ale co maj ti dramaturgové v hlavě, když daj prostor něčemu takovýmu? Nemůžu si pomoct, ale ke konci roku se těch masakrů objevilo nějak moc. Kotvald je v tomhle směru fenomén. Já prostě nechápu, jak někdo takový zboží může kupovat. A že se prodává. Do Vánoc má naplánováno šest koncertů a v lednu jede dál. Lístek za pěťo, nekup to!
Kdo mi sežene kontakt na tu houslistku, má u mě láhev Glenfiddiche.

pondělí 5. prosince 2011

Gloria - Celou noc

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Zdeněk Style Hrubý to už byl několikrát, naposledy v pátek. A bezpochyby se tu ještě mnohokrát objeví. Tenhle producent totiž chrlí jednu blboučkou trsárnu za druhou a asi ho to slušně živí, protože je o něj zájem a má práce až až. Projekt Gloria založil v roce 2008 s mladou zpěvačkou Petrou Sixtovou. Kde je jí dnes konec? Vyšel jim jeden jedinej singl Celou noc a na březen 2009 chystali desku, ale k jejímu vydání už nedošlo. Pan Hrubý si možná střízlivě přiznal, že je to hloupý. Nebo viděl příležitost jinde, to spíš. Než se však rozpadli, stihli si zahrát na pár diskotékách, jeli coby předskokani turné s Code Red (mega blbej hit Kanikuli) a hlavně si to pořádně vošéfovali v bulváru. Neumím si jinak vysvětlit, proč o pozadí projektu Gloria je toho na netu strašně málo, zatímco článků o tom, jak natáčí klip na Kanárech, najdeme hned několik. A taky je bulvární novináři začali označovat jako český Roxette. Aha, tak to jo.



Klip je nuda. Pan Hrubý se slečnou Sixtovou furt někde stojí nebo se procházej. Poušť, skály, molo a furt dokola. Režisér tušil, že to moc záživnej klip nebude, tak se snaží co nejvíc do kamery nacpat zpěvaččin výstřih. Posledních třicet vteřin se klip změní, ocitneme se na párty, kde Gloria vystupuje a okolo trsaj bulvární hvězdičky a modelky. Asi abychom viděli, že se s nima všema Zdeněk Style Hrubý kámoší. Hudba je tragédie, klasickej devadesátkovej eurodance. Tohle na Západě frčelo před patnácti lety, u nás to pan Hrubý skládá a úspěšně prodává dneska. No a ten text, to je samozřejmě otřesná bída. To, že disko má mít jednoduchý texty, snad ještě neznamená, že to celý bude založený na opakování slovesnejch tvarů a stupidních obrazech. Namátkou spát / dát, stál / hrál, převrátí / nenavrátí, do toho samozřejmě cik cak naplácaný verše, který maj bejt jakože romantický, ale přitom to dost šustí papírem. Zkrátka další příklad, proč je český disko tak moc v prdeli. Dokud trendy na týhle scéně budou udávat lidi jako Michal David a Zdeněk Style Hrubý, tak náš taneční pop prostě lepší nebude. Ať si na to trsaj na diskotékách, klidně. Ale proč to musim poslouchat já někde v baru z rádia?

neděle 4. prosince 2011

Smutný konce, část I.

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Cesta ke slávě je dlážděna mnoha zkouškami, pokušeními a problémy. A ne každý dojde tam, kde se na začátku cesty viděl. Představuji vám první díl seriálu Smutný konce.

Martina Hranáče bude většina lidí znát jako homosexuálního extroverta (chtěl jsem napsat teplej exot, ale to by mi neprošlo) z reality show VyVolení. Tenhle kluk to předtím zkoušel i v soutěžích typu DoReMi nebo Česko hledá superstar, kde neprošel prvním kolem. Všimla si ho ale společnost Popron (kdo jinej?) a v roce 2004 u nich  vydává dlouhohrající desku s názvem Nejsem superstar pod producentskou taktovkou Tomáše Kympla. Ten se za to cd asi tak stydí, že je ani nemá uvedený ve svým portfoliu. Nebudu to rozmazávat, Martin Hranáč touží po slávě, moderuje podnikový večírky, měl svůj pořad pro jeden gay server, zpívá na diskotékách...Ale kšeftů asi moc nemá, navíc to není žádnej extra velkej muzikant, tak bere, co jde. I účinkování v reklamě. Reklama se dá samozřejmě natočit chytře, ale to není tenhle případ. Ve chvíli, kdy Martin Hranáč zpívá furt dokola "bonus bonus bonus bonus", není pochyb, že o moc níž už klesnout nejde.



Iveta Bartošová je jasná. Tohle je přesně případ toho, jak slibná kariéra vezme za svý, když člověk nemá všech pět pohromadě. A taky se do toho podepsali samozřejmě velkou měrou producenti, který střídala tím rychleji, čím horší kšefty jí dohazovali. Na videu je smutnejch věcí hned několik. Třeba uvažování majitele kasína, kterej si na jeho slavnostní otevření pozve tuhle zpěvačku, Václava Upíra Krejčího, Krampola a Roberta Rosenberga. Co to je za lidi, když touží po tom, aby někdo takovej dodával lesk jejich produktu? Co maj v hlavě? A co maj v hlavě ti, na který taková reklama zabere? Další zoufalost na videu jsou bulvární novináři, protože raději napíšou tisíc článků o jedný špatný zpěvačce než jednu větu o dobrý kapele. No a nakonec je tu sama interpretka. Místo toho, aby se upíchla někde u muzikálu a tam šoupala nohama, tak na sebe vezme kožich a jde odpálit zbytek svý důstojnosti mizerným zpěvem do kasína.



Jednoznačně nejsmutnější video je pro mě to následující. Holka si říká Adriane Craft a v hudebních masakrech už se jednou objevila coby hlavní zpěvačka dívčího tria Take Touch. Někam se prokousala v talentový soutěži...A to je všechno. Sem tam singl, klip, zazpívání na diskotéce, rozhovor v rádiu, ale jinak nic. Vlastně něco přecejen - zpívala na módních přehlídkách nebo v buticích. A tady končí všechna sranda. Pokud chce někdo dělat vážně muziku, prostě nemůže zabíjet čas tím, že bude na half playback zpívat v nějakým krámě a uhýbat zákazníkům motajícím se mezi stojany na šaty. Jasně, je snadný to obhájit tím, že každej se nějak musí živit. Ale já se ptám, to se musí živit zrovna takhle?

sobota 3. prosince 2011

Eddie Stoilow - Frozen

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Historie pražský kapely Eddie Stoilow sahá do roku 2004, kdy vydali první demáč. Rád bych o nich napsal víc, ale oni na svejch stránkách uvádí akorát to, kdy s kým hráli na jakým fesťáku a kolik se na ně přišlo podívat lidí. To je sice supr, když chcete dělat na ostatní ramena a mastit si ego, ale o pozadí a životě kapely to neřekne vůbec nic. Na jaře 2006 vydali další EP, o tři roky později pak pod labelem Championship Music nahráli debutovou desku s názvem Best of. Druhý album přišlo letos a jmenuje se Oh my god! Z něj pochází i dnešní masakr. Management a booking jim zajišťuje umělecká agentura Hany Petřinový, produkci má na starosti firma Turner. Jdem na to.



Ach jo. Eddie Stoilow je typickej příklad kapely, která se naučila skládat hity pro rádia, tak to podle jedný šablony sekaj furt dokola. A rádia jim to žerou, přitom je jedno, že jejich první velkej hit Floating zní úplně stejně jako nejnovější Goodbye. To mi na Eddie Stoilow vadí nejvíc, že se nesnažej nikam posouvat a místo toho vydávaj singly podobný si jako vejce vejci. Frozen je samozřejmě to samý. Zvuk je sice současnej, ale zároveň dost strojenej, stejně tak aranže. Zní to celý hrozně tendenčně a vůbec nechápu, co chtěj touhle muzikou říct. Já tam prostě neslyšim jinej záměr, než se dostat na Evropu 2 a oblbnout pár šestnáctek. Osobně si myslim, že případný sólový projekty jednotlivejch členů budou mnohem zajímavější. Zpátky k Frozen. Jako jo, je to hit. Ale smrdí to kalkulem a poslech je asi tak stejnej zážitek, jako žvejkání polystyrenu. Klip je sice profi, ale zároveň takovej chladně vymydlenej a mohl to natočit kdokoliv. Ať už Eddie Stoilow nebo Daniel Hůlka, vyznělo by to stejně. Text míchá jedno klišé za druhým, každej verš jsme už slyšeli někde jinde. Jak jsem říkal, melodie je tendenční hitovka, přearanžovaná až hrůza. Nechápu, proč jsou tam tak výrazný klávesy, když jedou furt dokola jednu smyčku. Není to proto, že synťáky jsou zrovna v módě? A ten zpěv je děsnej. Proč tam, sakra, není jedinej takt bez vokodéru? Co to je za debilní módu současnýho českýho popu, že lidi strkaj vokodér, kam to jde? Tohle má smysl u kapel jako Kraftwerk nebo Chromeo, ale Eddie Stoilow jsou obyčejnej střední proud, navíc s nijak náročnou zpěvovou linkou, tak proč to przněj tim vokodérem? Je tam prostě jen a jen proto, že vokodéry frčej. A protože vokodéry frčej, tak je Eddie Stoilow pro jistotu použijou do každýho singlu. Tak zní celej repertoár týhle kapely. Jako slepenec všeho možnýho, co je zrovna v popu trendy.

pátek 2. prosince 2011

Ester Ládová - Slzy nám zůstanou

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Je to pár dní zpátky, kdy jsem se ve slabší chvíli zeptal svý bejvalý princezny, jestli to nechce ještě zkusit. Samozřejmě to dopadlo jenom tak, že jsem ze sebe udělal otravnýho naivu. Teď už se sám sobě směju, ale proč to nepřiznat, náladu jsem měl v tu chvíli na pytel. A promítlo se to i do toho, co jsem odehrál v Rock Café, z fleku bych celej svůj set dal do masakrů na první místo. Ten koncert si budu ještě dlouho vyčítat. Proč o tom píšu? Je to přecejen blog, žádná velká žurnalistika. A taky abych si položil otázku - co může člověk v tu chvíli dělat? No jasně, otevřit flašku a pustit si muziku. A já přesně věděl, kdo mi pomůže. Esterka. Její písnička Slzy nám zůstanou mi totiž v tu chvíli úplně mluvila z duše a od srdíčka a věřím jí, že si prošla velkým trápením, jinak by takovou krásnou skladbu nikdy nenatočila.

Teď vážně. O Ester Ládový jsem psal v jednom ze starších článků. Dneska akorát vypíchnu, že hudbu i text napsal Zdeněk Style Hrubý, kterej jí produkoval celý album. Já toho chlapa prostě nechápu. Navíc coby producent celkem solidně selhal, protože dneska znaj Ester Ládovou všichni především kvůli pornu a jen pár exotů si koupilo její desku. Nebo jinak. Možná pan Hrubý Ester oslovil právě proto, že tu holku všichni znali z hambatejch filmů. To spíš.



Video je hrozný. Ester Ládová se motá po bytě s utrápeným výrazem, hladí fotky bejvalýho, opírá se o kuchyňskou linku a sní o tom, že se k sobě vrátěj. Do toho jsou prostříhaný záběry na postel, hořící svíčky, napuštěnou vanu...Prostě za hodinu sfouknutej klip plnej kýče a totálně, ale absolutně bez nápadu. Muzika je nudnej slaďák, kterejch má každej skladatel v šuplíku třicet a nabízí je akorát podobnejm rádoby zpěvákům. Musim uznat, že "slzy nám zůstanou" je čistě coby textařskej slogan dobrej a na něčem takovým se text postavit dá. Jenže tady to jaksi nedopadlo, zase tu musíme poslouchat opakování slovesnejch tvarů (brát / ptát) i verše naplácaný na sebe tak, jak to zrovna pana Hrubýho napadlo (souzení / souznění, dech / vzdech). Nemluvě o projevu interpretky, když se snaží o slaďák a pak zpívá "vyčitky" místo "výčitky," to na profesionalitě taky moc nepřidá. Celý to působí hrozně tuctově. Tohle prostě coby singl nemůže fungovat, něco takovýho projde leda tak do odpoledního Radiožurnálu. Jestli zní podobně i zbytek desky, tak chápu, proč dnes Ester Ládová místo zpěvu dělá manikůru.

čtvrtek 1. prosince 2011

Walter Kraft - Wie heißt du?

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Je velmi pravděpodobný, že o tomhle pánovi dnes uslyšíte poprvé. Walter Kraft začínal na basu v kapele Daniela Landy. Ten měl na něj bezpochyby obrovskej vliv, protože když Walter ve druhý polovině devadesátejch let začal točit svý desky, první dvě zněly jako Landova kopírka. Vydal je Monitor EMI. U stejný firmy natočil Walter Kraft v roce 1999 svou třetí a poslední desku s názvem Azazel, kde najednou převlíkl kabát a vrhl se na elektroniku. Z tohoto alba je i dnešní masakr. V hudbě pak pokračoval dál, roku 2000 vychází debut projektu Hyperkraft, kde zpíval, ale na ty si posvítím v samostatným článku. Walter Kraft se pak v roce 2003 podílel autorsky na albu Nikoly Šobichové (ex-Holki) a tady, dá se říct, přišel teprve první úspěch. Její singl Šedá se totiž celkem solidně chytl na diskotékách. Marná sláva, to však desku neprodá a Walter místo produkce začal skládat filmovou muziku, namátkou třeba pro snímky Na vlastní nebezpečí, Poslední plavky nebo Sněženky a machři po 25 letech. Co dělá dneska, to netušim a ani se to nedá dost dobře dohledat.



Síla, co? Walter Kraft si asi pěstuje imidž hustodémonskýho kruťáka. Klip nic moc, prázdnej sklad je taková česká klasika. Masakr je ovšem ta muzika. Jakoby tvrdá elektronika, která na diskotéce moc poslouchatelná není a v tanečních klubech asi taky ne, tam jsou zvědaví na něco úplně jinýho. Zpěv je ve výsledku komickej a text není zajímavej ničím jiným, než že posluchače uráží. Walter Kraft si hraje na kinga, nikdo na něj nemá, on je ve všem nejlepší. Jako proč ne, na takovým motivu song jde postavit. Ale když takhle míněnej text prokládá verši zapít / zabít, s tím se teda moc machrovat nedá.

Pro zajímavost přikládám ještě song ze starší desky, abyste si poslechli Waltera coby takovýho Landu pro chudý. Jestli se teda dá vůbec takovej výraz použít. Asi ne.