čtvrtek 29. prosince 2011

Steklovata - Novi god (Nový rok)

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Výjimečně zabrousíme do zahraničí, protože takovej masakr by si čtenáři tohoto blogu neměli nechat ujít. Navíc to tematicky sedí, máme konec roku. Může to vypadat jako fake, ale není. Skupinu založil už v devadesátkách ruský producent Sergey Kuznecov, který stojí i za hudbou a texty. Nejdřív pod hlavičkou Steklovata vystupoval sám Denis Belikin, o rok později se připojil Arthur Yeremeyev, ale protože to pořád nebyl ten správnej boyband, pan Kuznecov k nim časem připojil další kluky. Někdy byli čtyři, jindy pět, pak zase čtyři, ale s buldočí povahou se snažili prorazit. Což se opravdu povedlo, po roce 2000 přišel konečně úspěch, chlapci objížděli fesťáky, vystupovali v televizi a na jaře 2002 vyšplhali až na první příčky hitparád. Sergey Kuznecov je známá firma, kromě Steklovaty produkuje a na ruskej trh chrlí přes dvacet let dětský zpěváky obdobný kvality. Nebudu vás napínat, jdem na to.



Šílený. Šílený! Mizerný video, mizerný nasvícení interpretů, mizernej je i jejich projev, protože je někdo postavil před kameru, aniž by jim řekl, co mají dělat. A to oblečení! Vemte si, že takhle vystupovali po estrádách. Výsledkem je bizarní video, který pochopitelně s nástupem Youtube a sociálních sítí obletělo celej svět. Tohle nepotřebuje komentář. A aby tý legrace nebylo málo, přidám ještě jeden klip staršího data.



Přátelé a drazí čtenáři, mějte hezkýho Silvestra a připravte se, v roce 2012 přijde další várka hudebních masakrů!

středa 28. prosince 2011

pondělí 26. prosince 2011

Dneska pozitivně aneb výlet do Berlína

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Před čtrnácti dny jsem vyrazil na víkend do Berlína. Mám to město fakt rád, navíc neznám nikoho v mým věku, komu by Berlín neučaroval. Řekl jsem si, že se o ten zážitek podělím se čtenáři masakrů, je to koneckonců můj blog, nic víc. Ačkoliv tentokrát budou moje dojmy vesměs veselý, stejně sem postnu pár masakrů, na který jsem v Německu narazil.

Pátek
Vyrážíme v devět z Prahy. U Lovosic vytuhneme v koloně, takže do Drážďan přijíždíme o půl jedný. S Kristýnou, která tam studuje, máme sraz ve dvě, tak si předtím s druhou Kristýnou, která řídila a zároveň výlet zorganizovala, jdem prohlídnout centrum. Začaly vánoční trhy, takže se motáme mezi spoustou lidí a já mám z prohlídky města v podstatě prd. Na jednom plakátu avizuje koncert Hansi Hinterseer, masakr na první pohled.



Po druhý vyrážíme z Drážďan, v Berlíně jsme okolo pátý. Hostel jsme měli zarezervovanej, takže pohoda. Ačkoliv jsme chtěli oddělený postele, nic takovýho prej nevedou. Slevu jsme neukecali, tak Kristýně (tý z Drážďan) aspoň slibuju, že se pokusim nechrápat. Druhá Kristýna to má lepší, ta spí na privátě u kámoše. Jdem na pivo do Rock'n'roll Herberge. Šílená punková hospoda, záchody plný nálepek s levicovým burcováním. Přesouváme se na koncert Beatsteaks v Max-Schmeling-Halle, seznamuju se s Honzou, Kristýniným kamarádem, kterej vaří ve známým berlínským klubu White Trash a emigroval sem rok před revolucí. Taky poznávám dalšího kamaráda Chrise, kterej je původně z Británie. Zpátky k Beatsteaks, v Praze tahle kapela nedokázala ani z půlky zaplnit Roxy, tady dva dny po sobě vyprodali stadion pro osm tisíc lidí. Od prvního taktu všichni kotlej jako o život a já se královsky bavim. Ani po dvou hodinách lidi nepřestávaj a pařej, po celou dobu koncertu se s náma houpou tribuny. Ačkoliv Beatsteaks rozhodně neřadim do seznamu svejch top kapel, nadšenej z koncertu jsem byl nakonec stejně jako z Queens of the Stone Age, který jsem v Berlíně viděl loni. Takhle se ten bigboš prostě má dělat, odpálit to prvním taktem a nenechat lidi vydechnout. Ne jako u nás, kde každá druhá kapela cpe do repertoáru zbytečný pomaláče a oplodňováky. Koncert je za náma, jdeme kalit. Ve Frankenu je plno, končíme v Milchbaru. Ani nevim, v kolik jsme dorazili na hostel. Před spanim s Kristýnou (tou z Drážďan) ještě drbeme spolužáky a profesory, chodili jsme na stejnou školu.

Sobota
Kocovina. Uděláme ze sebe lidi a jdeme si sednout k Turkům na kafe. Řešíme politiku. Smějeme se Klausovým Zápiskům z cest a mě napadá, že bych mohl nějak podobně napsat blog. Bavíme se o Magorově smrti a o tom, kdo tu zůstane, až jednou odejde i Havel. Plán na dnešní den je jasnej. Holky jdou brouzdat městem a pak s Honzou a Chrisem na fotbal, já projdu nějaký galerie a večer zas někde zakalíme. Přichází za náma Kristýna (ta z Prahy) a naše cesty se rozdělují. Mám v plánu navštívit nejdřív novou národní galerii. Čumim furt do mapy, kudy se tam dostanu, takže přejedu stanici. Vystoupim o jednu dál, že to dojdu pěšky. Spolíhám se na svůj úžasnej orientační smysl a ocitám se v ulici plný štětek. Je jedna hodina odpoledne. Zastavuje mě o hlavu vyšší transka a ptá se, jestli nechci vojet. Zapíchnu oči do chodníku a nevidim, neslyšim. Jsem slušně vychovaný kluk z dobré rodiny přece. A hlavně spím výhradně se ženama. Transka mi ještě něco říká, možná sockuje cigáro, možná mi radí cestu, ale já ho (ji?) ignoruju, po pár krocích jsem na Postdamer Strasse a už trefim. V národní galerii mají výstavu fotek a plastik současnýho africkýho umění. Snažim se anglicky pánovi říct, že mě výstava nezajímá a rád bych si prohlídl stálou sbírku. Jakou stálou sbírku, ptá se. No tu, o který na internetu píšete, že obsahuje Warhola nebo Picassa. Picassa? Tady nééé, to musíte do Španělska, tady máme jenom jednoho Picassa. Řikám, že to je ono, že bych na to poprosil lístek. Zase nechápe. Zkusím to jinak. Vysvětluju, že loni jsem byl tady v Berlíně na sbírkách ranýho novověku a tento víkend bych si rád prohlídl zbytek až do současnosti, ať mi poradí, kam jít a jestli nějakou část mají tady, tak ať mi na to dá lístek. Posílá mě na nějaký nádraží. Vzdávám to. Poprosím ho o trpělivost a nakonec ze sebe německy vysoukám, že bych chtěl jeden studentskej na stálý sbírky. Rozumíme si, hurá! Německy jsem se učil dvakrát dýl než anglicky, přesto používám angličtinu, jelikož je to po letech praxe můj jedinej cizí plynulej jazyk. Tak to prostě chodí, jak německy nemluvim, skládám pak věty složitě a dlouho jako puzzle. Na druhou stranu se po pár dnech do tempa vždycky nějak dostanu. Ale stejně, zlatá angličtina.
Nová národní galerie je fantastická. Nás by mohlo zajímat, že hned vedle Vasarelyho tam visí Zdeněk Sýkora, jedinej Čech v celý sbírce. Budovu navíc navrhnul Mies van der Rohe, takže je zážitek už jenom procházet tím prostorem.
Je půl čtvrtý a já se vydávám do budovy starý národní galerie, která svou sbírkou vyplňuje prostor právě mezi raným novověkem v Gemäldergalerie a novou národní galerií. Jsem blbec a jdu pěšky, takže tam dorážím o půl pátý a mám půl hodiny na každý patro. Líbí se mi tam ještě víc, v sále věnovaným Casparu Davidu Friedrichovi vytuhnu dvacet minut, to samý v sále francouzských impresionistů. Při odchodu si kupuju katalog galerie, pohledy a vydávám se pěšky na Alexanderplatz, kde mám sraz s holkama. Píšou mi, že jsou ještě na fotbale, tak zevlim po okolí a fascinovaně koukám na ty obludný panelákový hnusy, který tam komunista postavil. Hrozně mě bolej nohy, taky jsem toho dost nachodil. Scházím se s holkama pod vysílačem a jdem prolízt pouť. Tohle fakt pro mě není, kolotočářský atrakce. Omlouvá mě fakt, že jsem nevěděl, co mě čeká. Vidim dvoumetrový mluvící hlavy sobů i myší Santy Klause zpívající koledy. Vidim taky dospělý pány, co stojí u automatu s takovým tím spouštěcím drápem, jak do toho hážou jedno euro za druhým a snaží se vytáhnout z hromady hnusnejch plyšáků aspoň jednoho. Ne. Tak znova. Nic, tak ještě jednou. A zase dráp nic nechytl, teď ale určitě...Nechápu ty lidi. Přesouváme se na Kreuzberg do Rock'n'roll Herberge, kam za náma doráží i Chris s Honzou. Ta hospoda se mi zamlouvá mnohem víc, než včera. Celej stůl se mi směje, že píšu pohledy. Kalíme, ale decentně. Rozpouštíme to po půlnoci, s Kristýnou si ještě na pokoj kupujem lahváče a drbem zase spolužáky a profesory .

Neděle
Balíme, loučímě se s hostelem a vyrážíme směrem k bytu, ve kterým přespává Kristýna. Cestou se zastavujeme o plakátu avizujícím koncerty. Praha je prostě bokem, co si budem nalhávat. Do Berlína se chystá Lauryn Hill, Noel Gallagher nebo The Black Keyes. Na druhou stranu i tady mají svý masakry. Jedním z nich je Scooter v O2 World, což je stadion s kapacitou 20 000 lidí. Na stejným místě vystoupí na společným koncertě Backstreet Boys a New Kids On The Block. A k velkýmu disko večírku zve Ilja Richter, přestárlej přízrak německý hudební scény. Vypadá jak Leslie Nielsen navlečenej do Travoltova kostýmu z Horečky sobotní noci.



Jsme u Kristýny. Házíme si věci do auta a jdem na kafe. Přijíždí za náma Honza se svou malou, myslím, že čtyřletou dcerou. Oba mají skejty a když si na ně stoupnou, vypadaj fakt roztomile. Vítejte v Berlíně, u nás takový tatínky nepotkávám. Holky jdou s Honzou na blešák a projít si okolní čtvrtě, já vyrážím směr Pergamon museum. V metru mě zastavuje žebrák a něco brblá. Omlouvám se, že mu nerozumím. Rychle se přizpůsobí situaci a anglicky mě prosí o padesát centů. Nemám to ve zvyku, přesto mu dávám drobný a připadá mi to vtipný, v berlínský galerii se nedomluvim, ale žebrák mě v klidu anglicky překecá. Do Pergamon musea je taková fronta, že vede přes most až na druhej břeh řeky. Vzdávám to a vyrážím směr Martin Gropius Bau, kde vystavuje Aj Wej Wej. Jdu pěšky, courám se ulicema. Fotím, zapaluju si na lavičkách, bloumám po antikvariátech a obchodech s deskama a ačkoliv jsem tam neměl vůbec namířeno, najednou jsem se jednou ulicí dostal až k Checkpoint Charlie, odkud je to do galerie už jen pár kroků. Měl jsem to jako záložní plán, jde o asi dvě stě fotek z pobytu v New Yorku mezi lety 1984 - 1994. Aj Wej Wej je známej hlavně tím, že ho teď v Číně všelijak popotahujou a zakazujou mu vystavovat, novináři o něm píšou akorát coby o autorovi olympijskýho stadionu "Ptačí hnízdo", tak jsem upřímně zvědavej, jaká ta výstava bude. Fotografii vůbec, ale fakt vůbec nerozumim, přesto se mi to líbilo. Není to nic, kvůli čemu bych z Prahy do Berlína vyrazil, ale když už tam člověk je, stojí to za návštěvu. A můžu machrovat na pseudařský holky, že jsem byl na Aj Wej Wejově výstavě.
Scházíme se na Kreuzbergu. Loučím se s Honzou a vyrážíme na cestu domů. Vidím velkej bilboard na novej román Umberta Eca Pražský hřbitov. Zvláštní dojem, když je člověk zvyklej akorát na ty naše chudý knižní plakáty v metru. Řešíme s holkama, která česká kapela by dokázala zaplnit stejnej stadion jako Beatsteaks. Napadaj nás Kabáti, ještě možná Tři sestry. To je hodně smutný. Loučíme se s tím, že bychom možná v březnu mohli zajet na toho Gallaghera. Doufám, že to klapne. Berlín miluju a mít s kým, jezdil bych tam častěji. Taky máte tak líný kamarády, kteří jsou ochotní akorát zakalit na chatě za Prahou?

sobota 24. prosince 2011

Vánoční hymna Evropy 2

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Je Štědrej den a já mám v záloze ještě jednu koninu, která trumfne i Petra Kotvalda. Evropa 2 je známý a úspěšný rádio. Nějakým způsobem lidi začali věřit tomu, že co nasadí do rotace, to je automaticky dobrý a hit. Ona to není zas tak moc pravda, většina jejich programu jsou odporný kraviny a občas je to vysílání v kombinaci s agresivními jingly tak otravný, že když vejdu do nějaký kavárny nebo baru a slyším Evropu 2, tak prostě odcházim. Na druhou stranu, ono je to sice takový rádio pro pinglice a tunery, ale věděj, co dělaj a dělaj to dobře, tak proč ne. Dokud mi to nikdo necpe...Úplnou náhodou jsem narazil na jejich vánoční hymnu. Šup sem s ní!



Něco tak dementního jsem hodně dlouho neslyšel. Tohle je to samý co Petr Hudlík, jen o trochu vyšší level díky profesionální technice. Hudbu převzali od LMFAO (Party Rock Anthem), text napsal údajně Libor Bouček. Já chápu, že to asi měla bejt legrace, ale úplně se to minulo účinkem a z výsledku je mi tak nějak celkově stydno. Verše jsou blbý až na půdu. Někde použili autotune, jinde to nechali plavat, nechápu proč. Masakr je, že si to za deset dní pustilo na Youtube už skoro půl mega uživatelů. A ještě větší masakr je, že tuhle obludnou pseudopísničku Evropa 2 normálně nasadila do rotace, dokonce to využili k soutěži coby signál pro posluchače, aby volali, jakmile to začne hrát. Totální vánoční mindfuck. Ale maj tam hezký holky, to jo.

pátek 23. prosince 2011

Petr Kotvald - Dál sníh padá

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Petr Kotvald už se tu dvakrát objevil, ale já ho sem prostě musim dát ještě jednou, protože tohle je fakt dno. Nevim, kde se to v něm vzalo, ale není to poprvý, co přišel s nějakou takovou věcí. Singl Dál sníh padá uzavírá Kotvaldovu poslední studiovku Právě tady...právě teď vydanou u společnosti EMI a zpěvák by s touto písní nejspíš rád navázal na jeho starší věc Vánoce hrajou glórijá, od roku 1999 údajně nejhranější českou vánoční skladbu. No, jestli se mu to povede, máme se na co těšit.



Tenhle klip je vyloženě zlo a sledujeme jednu velkou kolektivní ztrátu soudnosti. Zaprvé autoři písně Jindřich Parma a Pavel Cmíral vymysleli podivnou pa-písničku, která líbivou melodii tahá až odněkud z paty a text je plnej sice dosud nikde neslyšenejch, ale zároveň stupidních veršů typu: "Doufám, že se přidáš / nebuď jak ten Jidáš" nebo "Rok má dvanáct pater / to vánoční je zlaté", o rýmu den / jen nemluvě, s něčím takovým se profesionální textař prostě nemůže vytasit. Ztrátou soudnosti trpí i interpret, kterej se přes svůj pokročilej věk tváří, že mu je dvacet a jde s dobou, proto ten hipster zjev. Aby to všem bylo jasný, jak je in, bere si stejnou bundu na vystoupení, do televize i na natáčení klipů. Soudnost ztratil i producent písničky, kterej tady s klišoidními aranži fakt nešetřil. Nechybí dětskej sbor, rolničky i synťáková loutna nebo co to má bejt. Režisér klipu musel bejt taky dost mimo, když dá přes sebe modrou oblohu a padající vločky. Nemluvě o andělskejch holčičkách, objímajících se chlapečcích, interpretovi s tlampačem v ruce a všelijakejch filtrech, kterejma režisér materiál prohnal. Zkrátka, tohle je prostě jeden velkej vánoční masakr.

pátek 16. prosince 2011

Peterka & spol a zamyšlení nad vydavatelstvím Česká Muzika

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Předem se omlouvám, že teď blog trochu flákám a nestíhám vydávat každej den. Můžou za to ty Vánoce, to je jasný. Už delší dobu přemejšlím, že napíšu něco o Český Muzice. Tohle hudební vydavatelství je takovej fenomén, že mi to hlava nebere. Za projektem stojí Karel Peterka, kterej Českou muziku založil v roce 2000. Začínali nenápadně, ale po pár letech prorazili a od tý doby frčí ve velkým. Vydávají hlavně dechovku, ale i zpěváky dávno za zenitem (Pavel Vítek) nebo dost pochybný až stupidní skupiny typu Peterka & spol či Eva a Vašek. Nikdy by mě nenapadlo, že se u nás dá uživit takovou hudbou, jakou dělá Eva a Vašek. Světe, div se, ono to jde naopak velmi dobře. Kdybych byl zlej, řeknu, že Česká Muzika vydělává na lidech, kteří si neumí stáhnout hudbu z netu. Ale ona asi dokáže oslovit i mladou generaci. Jak jinak si vysvětlit, že mají pod sebou i kapely River Jordan nebo High Five? Je to zvláštní. Nedávno jsme se o tom bavili v Rock Café. Karbo, u kterýho nahrávám svý věci, má na to stejnej názor. Ale Honza Štrup (tímto vás zdravím, kluci), kytarista kapely Medvěd 009, nás přesvědčoval, že je to dost jiná situace, než jak to vypadá. Že Peterka je ve skutečnosti mánička snažící se podporovat mladý kapely. No, nevim. Nemám přesný informace, ale jestli je pravda, že Česká muzika dá těmhle klukům nějakej bakšiš a zaplatí studio výměnou za deset let výhradních práv, tak to s podporováním mladejch hudebníků nemá nic společnýho. To je klasický vydřidušství a kapelám s takovou smlouvou často nezbejvá nic jinýho, než se akorát rozpadnout a dát se dohromady pod jiným názvem. Uvidíme, co se z toho vyvrbí, tuplem v dnešním věku digitální distribuce a do-it-yourself proma. Ale já prostě Český muzice nevěřim právě kvůli panu Peterkovi.

Karel Peterka totiž začínal v dobách hluboký normalizace, kdy vystupoval po estrádách a dělal tu samou hudbu jako dneska. Táková ta jakože sociální satira, ale v podstatě to byla jenom uhlazená kritika věcí, který se kritizovat mohly. Navíc to bylo blbý, tak blbý, že blbějšího písničkáře bychom na český scéně těžko hledali. Hlavně byl všude, televize, rozhlas, společenský akce, samej Peterka s tím svým úsměvem od ucha k uchu. Měl svý kámoše, kteří ho prodlačili, no. Co řeba pan Ivan Chocholouš, bývalý vedoucí odboru kultury ÚV SSM, nedohodil vám, pane Peterko, nějaký to vysílání v Televizním klubu mladých? Říká se to. No a zatímco pan Chocholouš po revoluci převlíkl kabát a šel dělat šéfredaktora Playboye(!), Peterka si založil vydavatelství a zpívá dál, jen místo nešvarů socialistický společnosti tepe tu imperialistickou. Pojďme si to poslechnout.



Tak jo. Tohle je tak stupidní, až z toho jde hlava kolem. Navíc si je paní Bubílková pozvala do svýho pořadu, tak tam teď každej tejden (nebo měsíc?) stojej, zpívaj a dělaj kašpárky. Tady vidíme ten nejlehčí způsob, jak dělat muziku. Céčko, déčko, áčko a verše založený bez ostychu na hodně primitivním rýmování, takhle to můžou dokola sekat jak Baťa cvičky, jen místo o Řecku složí něco o Bártovi, za tejden budou zpívat o Kalouskovi, potom o korupci na radnici...Horší to je ve chvíli, když se v tom začnou točit peníze. Jedna věc mi nejde do hlavy - kdo je ochotnej zaplatit dvě stovky za cédéčko takovejch písniček? Ba co hůř, kdo je ochotnej platit šest stovek za DVD plný takovejch klipů? To se na to fakt lidi pak doma koukaj, cpou se chlebíčky a plácaj se smíchy do stehen?

úterý 13. prosince 2011

Samuel Martin - Vůně lásky

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Samuel Martin pochází z Ostravy a zpěvu se věnuje od roku 1997, kdy si sám vydal anglicky zpívanej demáč Another World. O tři roky později už nahrává u BMG svou první dlouhohrající desku Jsi nahá, kterou producentsky zastřešil Roman Štefl (dělal třeba pro Ilonu Csákovou nebo Těžkej Pokondr). Na přelomu let 2006 a 2007 mu vychází třetí elpíčko Jsem prostě takovej, ze kterýho pochází i dnešní masakr. Album vydala Gold Music Agency a Samuel si údajně dělal produkci sám. Co jinýho člověku zbývá, když odkejve cédéčko pofidérní firmě s nulovou vydavatelskou zkušeností a byznysem založeným na organizování firemních večírků a karaoke akcí po hospodách, že? Ještě štěstí, že mu s tou řeholí trochu pomohl nám dobře známý Jirka Koběrský. Ten je dokonce podepsanej coby režisér(!) klipu k písni Anděl, což je nejnovější Samuelův singl z roku 2010. Momentálně připravuje novou desku.



Klasickej kýčem napumpovanej slaďák pro regionální rádia. Tyhle melodie už v pop music fungujou padesát let a vůbec se nemění. Proč taky. Text je klasický laciný veršování založený na klišé a opakování slovesnejch tvarů. Lhát / vzdát, brát / znát / ptát, do toho nesmí chybět nejzoufalejší  rým v český hudbě den / sen. Co mi ale přijde fakt komický, je jednoznačně video. Samuel vstává, zapíná bednu a zamiluje se do tanečnice, kterou vidí v klipu nějakýho rockera. Jde do práce, dělá pingla v hotelu. A co se nestane, rocker přijede s gorilama i holkama úplnou náhodou na ten samej hotel, kalí v restauraci, pak se přesune k bazénu, kam přijde i Samuel, tanečnice se do něj v tu chvíli zamiluje taky, tak se chytnou za ruce a utečou, aby si pak mohli dát panáka a pořádně si vrznout v hnusným Samuelově panelákovým bytě. Konec pohádky. Tenhle klip je dost poučnej v tom, jak si asi tak v Ostravě představujou bigbíťáky. Takže - vypadaj jako veksláci. Motaj se kolem nich načančaný disko slepice. Běžně se válej u bazénu s nezapojenou elektrickou kytarou a cvičej. A jejich gorily čtou Lidový noviny. To jsou věci!

čtvrtek 8. prosince 2011

Petr Hudlík - Vůbec se nenudíš

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Petr Hudlík je aktuální objev českýho internetu. Několik z vás mi na něj poslalo tip a já vám touto cestou děkuju. Fakt jsem se na tomhle cápkovi zasekl, protože takovou přehlídku stupidity a absolutně nulový soudnosti jsem už hodně dlouho neviděl. Petr má svůj kanál na Youtube, kde sestavuje hitparádu podobnejch klipů. Kanál se jmenuje TopTVHudlik7 a on coby šéf a moderátor a dramaturg a kdo ví co ještě dokonce vymyslel předávání "hudebních cen TopTVHudlik7," první ročník proběhl letos a záznam najdete na netu. Nebudu vás napínat, dvě kategorie vyhrál sám Petr Hudlík, jednu jeho kámoš. Jdem na to, ať je to rychle za náma.



Když jsem to video viděl poprvý, tak jsem absolutně nechápal. Pak jsem si to pustil podruhý a celou dobu se chechtal. A pak už jsem jen fascinovaně zíral a sledoval to furt dokola. Už jsem viděl fakt hodně, hooodně sraček, ale tohle trumfne všechno. Video z dovolený, do toho interpret tancující doma v obýváku, ale hlavně...Ten zpěv! Totální mindfuck. Mám pro to dvě vysvětlení. Buď je to hodně dementní virál. Nebo ten kluk má fakt v hlavě akorát slámu a točí videa, protože se na sebe rád dívá. To samý ty ceny a hitparáda. Jasně, mohli bychom to odmávnout jako neškodnou srandu bandy vidláků. Jenže pozor, Petr Hudlík dokázal přesvědčit lidi, aby šli v jeho stopách, dokonce někomu skládá texty a na příští rok chystá desku. Takže se díky němu vyrojili další internetoví exhibicionisti, kteří natáčí stejně kokotský videa a ty mu pak posílají. Tohle je prostě kolosální masakr.

středa 7. prosince 2011

Znova na Čilichili

Drazí čtenáři, dnešní díl najdete opět na webu Čilichili online. http://www.cilichili.cz/blogy/hudebni-masakry-ii-maco-berger-16.html?bloger=3

A doporučuju i Macovy stránky, má tam další ukázky, zajímavý fotky i libovej životopis. http://www.macoberger.estranky.cz/

úterý 6. prosince 2011

Petr Kotvald coby padesátiletej hipster v pořadu pro hospodyňky

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Petr Kotvald už se na blogu objevil a brzy přijde zas se svou vánoční odrhovačkou. Dlouho jsem tohle video oddaloval, ale asi je nejvyšší čas to vydat. Touhle cestou chci poděkovat vám všem, kdo jste mi zrovna na tohle poslali svůj tip. Píseň Hully Gully otvírá novou Kotvaldovu studiovku nazvanou Právě tady...právě teď, kterou má na svědomí autorskej tandem Jindřich Parma a Pavel Cmíral. Desku vydalo EMI teď na podzim a soudě podle reakcí brzy nějaká ta pecka ovládne vesnický diskotéky.



Na tom videu se mi líbí akorát ta tmavooká houslistka. Teď vážně, co to jako má bejt? Kotvaldovi je přes padesát a na starý kolena se rozhodne, že bude hipster? Vzhledem k tomu, že je v pořadu Sama doma, asi je jasný, kdo bude jeho cílovka. Ale co maj ti dramaturgové v hlavě, když daj prostor něčemu takovýmu? Nemůžu si pomoct, ale ke konci roku se těch masakrů objevilo nějak moc. Kotvald je v tomhle směru fenomén. Já prostě nechápu, jak někdo takový zboží může kupovat. A že se prodává. Do Vánoc má naplánováno šest koncertů a v lednu jede dál. Lístek za pěťo, nekup to!
Kdo mi sežene kontakt na tu houslistku, má u mě láhev Glenfiddiche.

pondělí 5. prosince 2011

Gloria - Celou noc

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Zdeněk Style Hrubý to už byl několikrát, naposledy v pátek. A bezpochyby se tu ještě mnohokrát objeví. Tenhle producent totiž chrlí jednu blboučkou trsárnu za druhou a asi ho to slušně živí, protože je o něj zájem a má práce až až. Projekt Gloria založil v roce 2008 s mladou zpěvačkou Petrou Sixtovou. Kde je jí dnes konec? Vyšel jim jeden jedinej singl Celou noc a na březen 2009 chystali desku, ale k jejímu vydání už nedošlo. Pan Hrubý si možná střízlivě přiznal, že je to hloupý. Nebo viděl příležitost jinde, to spíš. Než se však rozpadli, stihli si zahrát na pár diskotékách, jeli coby předskokani turné s Code Red (mega blbej hit Kanikuli) a hlavně si to pořádně vošéfovali v bulváru. Neumím si jinak vysvětlit, proč o pozadí projektu Gloria je toho na netu strašně málo, zatímco článků o tom, jak natáčí klip na Kanárech, najdeme hned několik. A taky je bulvární novináři začali označovat jako český Roxette. Aha, tak to jo.



Klip je nuda. Pan Hrubý se slečnou Sixtovou furt někde stojí nebo se procházej. Poušť, skály, molo a furt dokola. Režisér tušil, že to moc záživnej klip nebude, tak se snaží co nejvíc do kamery nacpat zpěvaččin výstřih. Posledních třicet vteřin se klip změní, ocitneme se na párty, kde Gloria vystupuje a okolo trsaj bulvární hvězdičky a modelky. Asi abychom viděli, že se s nima všema Zdeněk Style Hrubý kámoší. Hudba je tragédie, klasickej devadesátkovej eurodance. Tohle na Západě frčelo před patnácti lety, u nás to pan Hrubý skládá a úspěšně prodává dneska. No a ten text, to je samozřejmě otřesná bída. To, že disko má mít jednoduchý texty, snad ještě neznamená, že to celý bude založený na opakování slovesnejch tvarů a stupidních obrazech. Namátkou spát / dát, stál / hrál, převrátí / nenavrátí, do toho samozřejmě cik cak naplácaný verše, který maj bejt jakože romantický, ale přitom to dost šustí papírem. Zkrátka další příklad, proč je český disko tak moc v prdeli. Dokud trendy na týhle scéně budou udávat lidi jako Michal David a Zdeněk Style Hrubý, tak náš taneční pop prostě lepší nebude. Ať si na to trsaj na diskotékách, klidně. Ale proč to musim poslouchat já někde v baru z rádia?

neděle 4. prosince 2011

Smutný konce, část I.

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Cesta ke slávě je dlážděna mnoha zkouškami, pokušeními a problémy. A ne každý dojde tam, kde se na začátku cesty viděl. Představuji vám první díl seriálu Smutný konce.

Martina Hranáče bude většina lidí znát jako homosexuálního extroverta (chtěl jsem napsat teplej exot, ale to by mi neprošlo) z reality show VyVolení. Tenhle kluk to předtím zkoušel i v soutěžích typu DoReMi nebo Česko hledá superstar, kde neprošel prvním kolem. Všimla si ho ale společnost Popron (kdo jinej?) a v roce 2004 u nich  vydává dlouhohrající desku s názvem Nejsem superstar pod producentskou taktovkou Tomáše Kympla. Ten se za to cd asi tak stydí, že je ani nemá uvedený ve svým portfoliu. Nebudu to rozmazávat, Martin Hranáč touží po slávě, moderuje podnikový večírky, měl svůj pořad pro jeden gay server, zpívá na diskotékách...Ale kšeftů asi moc nemá, navíc to není žádnej extra velkej muzikant, tak bere, co jde. I účinkování v reklamě. Reklama se dá samozřejmě natočit chytře, ale to není tenhle případ. Ve chvíli, kdy Martin Hranáč zpívá furt dokola "bonus bonus bonus bonus", není pochyb, že o moc níž už klesnout nejde.



Iveta Bartošová je jasná. Tohle je přesně případ toho, jak slibná kariéra vezme za svý, když člověk nemá všech pět pohromadě. A taky se do toho podepsali samozřejmě velkou měrou producenti, který střídala tím rychleji, čím horší kšefty jí dohazovali. Na videu je smutnejch věcí hned několik. Třeba uvažování majitele kasína, kterej si na jeho slavnostní otevření pozve tuhle zpěvačku, Václava Upíra Krejčího, Krampola a Roberta Rosenberga. Co to je za lidi, když touží po tom, aby někdo takovej dodával lesk jejich produktu? Co maj v hlavě? A co maj v hlavě ti, na který taková reklama zabere? Další zoufalost na videu jsou bulvární novináři, protože raději napíšou tisíc článků o jedný špatný zpěvačce než jednu větu o dobrý kapele. No a nakonec je tu sama interpretka. Místo toho, aby se upíchla někde u muzikálu a tam šoupala nohama, tak na sebe vezme kožich a jde odpálit zbytek svý důstojnosti mizerným zpěvem do kasína.



Jednoznačně nejsmutnější video je pro mě to následující. Holka si říká Adriane Craft a v hudebních masakrech už se jednou objevila coby hlavní zpěvačka dívčího tria Take Touch. Někam se prokousala v talentový soutěži...A to je všechno. Sem tam singl, klip, zazpívání na diskotéce, rozhovor v rádiu, ale jinak nic. Vlastně něco přecejen - zpívala na módních přehlídkách nebo v buticích. A tady končí všechna sranda. Pokud chce někdo dělat vážně muziku, prostě nemůže zabíjet čas tím, že bude na half playback zpívat v nějakým krámě a uhýbat zákazníkům motajícím se mezi stojany na šaty. Jasně, je snadný to obhájit tím, že každej se nějak musí živit. Ale já se ptám, to se musí živit zrovna takhle?

sobota 3. prosince 2011

Eddie Stoilow - Frozen

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Historie pražský kapely Eddie Stoilow sahá do roku 2004, kdy vydali první demáč. Rád bych o nich napsal víc, ale oni na svejch stránkách uvádí akorát to, kdy s kým hráli na jakým fesťáku a kolik se na ně přišlo podívat lidí. To je sice supr, když chcete dělat na ostatní ramena a mastit si ego, ale o pozadí a životě kapely to neřekne vůbec nic. Na jaře 2006 vydali další EP, o tři roky později pak pod labelem Championship Music nahráli debutovou desku s názvem Best of. Druhý album přišlo letos a jmenuje se Oh my god! Z něj pochází i dnešní masakr. Management a booking jim zajišťuje umělecká agentura Hany Petřinový, produkci má na starosti firma Turner. Jdem na to.



Ach jo. Eddie Stoilow je typickej příklad kapely, která se naučila skládat hity pro rádia, tak to podle jedný šablony sekaj furt dokola. A rádia jim to žerou, přitom je jedno, že jejich první velkej hit Floating zní úplně stejně jako nejnovější Goodbye. To mi na Eddie Stoilow vadí nejvíc, že se nesnažej nikam posouvat a místo toho vydávaj singly podobný si jako vejce vejci. Frozen je samozřejmě to samý. Zvuk je sice současnej, ale zároveň dost strojenej, stejně tak aranže. Zní to celý hrozně tendenčně a vůbec nechápu, co chtěj touhle muzikou říct. Já tam prostě neslyšim jinej záměr, než se dostat na Evropu 2 a oblbnout pár šestnáctek. Osobně si myslim, že případný sólový projekty jednotlivejch členů budou mnohem zajímavější. Zpátky k Frozen. Jako jo, je to hit. Ale smrdí to kalkulem a poslech je asi tak stejnej zážitek, jako žvejkání polystyrenu. Klip je sice profi, ale zároveň takovej chladně vymydlenej a mohl to natočit kdokoliv. Ať už Eddie Stoilow nebo Daniel Hůlka, vyznělo by to stejně. Text míchá jedno klišé za druhým, každej verš jsme už slyšeli někde jinde. Jak jsem říkal, melodie je tendenční hitovka, přearanžovaná až hrůza. Nechápu, proč jsou tam tak výrazný klávesy, když jedou furt dokola jednu smyčku. Není to proto, že synťáky jsou zrovna v módě? A ten zpěv je děsnej. Proč tam, sakra, není jedinej takt bez vokodéru? Co to je za debilní módu současnýho českýho popu, že lidi strkaj vokodér, kam to jde? Tohle má smysl u kapel jako Kraftwerk nebo Chromeo, ale Eddie Stoilow jsou obyčejnej střední proud, navíc s nijak náročnou zpěvovou linkou, tak proč to przněj tim vokodérem? Je tam prostě jen a jen proto, že vokodéry frčej. A protože vokodéry frčej, tak je Eddie Stoilow pro jistotu použijou do každýho singlu. Tak zní celej repertoár týhle kapely. Jako slepenec všeho možnýho, co je zrovna v popu trendy.

pátek 2. prosince 2011

Ester Ládová - Slzy nám zůstanou

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Je to pár dní zpátky, kdy jsem se ve slabší chvíli zeptal svý bejvalý princezny, jestli to nechce ještě zkusit. Samozřejmě to dopadlo jenom tak, že jsem ze sebe udělal otravnýho naivu. Teď už se sám sobě směju, ale proč to nepřiznat, náladu jsem měl v tu chvíli na pytel. A promítlo se to i do toho, co jsem odehrál v Rock Café, z fleku bych celej svůj set dal do masakrů na první místo. Ten koncert si budu ještě dlouho vyčítat. Proč o tom píšu? Je to přecejen blog, žádná velká žurnalistika. A taky abych si položil otázku - co může člověk v tu chvíli dělat? No jasně, otevřit flašku a pustit si muziku. A já přesně věděl, kdo mi pomůže. Esterka. Její písnička Slzy nám zůstanou mi totiž v tu chvíli úplně mluvila z duše a od srdíčka a věřím jí, že si prošla velkým trápením, jinak by takovou krásnou skladbu nikdy nenatočila.

Teď vážně. O Ester Ládový jsem psal v jednom ze starších článků. Dneska akorát vypíchnu, že hudbu i text napsal Zdeněk Style Hrubý, kterej jí produkoval celý album. Já toho chlapa prostě nechápu. Navíc coby producent celkem solidně selhal, protože dneska znaj Ester Ládovou všichni především kvůli pornu a jen pár exotů si koupilo její desku. Nebo jinak. Možná pan Hrubý Ester oslovil právě proto, že tu holku všichni znali z hambatejch filmů. To spíš.



Video je hrozný. Ester Ládová se motá po bytě s utrápeným výrazem, hladí fotky bejvalýho, opírá se o kuchyňskou linku a sní o tom, že se k sobě vrátěj. Do toho jsou prostříhaný záběry na postel, hořící svíčky, napuštěnou vanu...Prostě za hodinu sfouknutej klip plnej kýče a totálně, ale absolutně bez nápadu. Muzika je nudnej slaďák, kterejch má každej skladatel v šuplíku třicet a nabízí je akorát podobnejm rádoby zpěvákům. Musim uznat, že "slzy nám zůstanou" je čistě coby textařskej slogan dobrej a na něčem takovým se text postavit dá. Jenže tady to jaksi nedopadlo, zase tu musíme poslouchat opakování slovesnejch tvarů (brát / ptát) i verše naplácaný na sebe tak, jak to zrovna pana Hrubýho napadlo (souzení / souznění, dech / vzdech). Nemluvě o projevu interpretky, když se snaží o slaďák a pak zpívá "vyčitky" místo "výčitky," to na profesionalitě taky moc nepřidá. Celý to působí hrozně tuctově. Tohle prostě coby singl nemůže fungovat, něco takovýho projde leda tak do odpoledního Radiožurnálu. Jestli zní podobně i zbytek desky, tak chápu, proč dnes Ester Ládová místo zpěvu dělá manikůru.

čtvrtek 1. prosince 2011

Walter Kraft - Wie heißt du?

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Je velmi pravděpodobný, že o tomhle pánovi dnes uslyšíte poprvé. Walter Kraft začínal na basu v kapele Daniela Landy. Ten měl na něj bezpochyby obrovskej vliv, protože když Walter ve druhý polovině devadesátejch let začal točit svý desky, první dvě zněly jako Landova kopírka. Vydal je Monitor EMI. U stejný firmy natočil Walter Kraft v roce 1999 svou třetí a poslední desku s názvem Azazel, kde najednou převlíkl kabát a vrhl se na elektroniku. Z tohoto alba je i dnešní masakr. V hudbě pak pokračoval dál, roku 2000 vychází debut projektu Hyperkraft, kde zpíval, ale na ty si posvítím v samostatným článku. Walter Kraft se pak v roce 2003 podílel autorsky na albu Nikoly Šobichové (ex-Holki) a tady, dá se říct, přišel teprve první úspěch. Její singl Šedá se totiž celkem solidně chytl na diskotékách. Marná sláva, to však desku neprodá a Walter místo produkce začal skládat filmovou muziku, namátkou třeba pro snímky Na vlastní nebezpečí, Poslední plavky nebo Sněženky a machři po 25 letech. Co dělá dneska, to netušim a ani se to nedá dost dobře dohledat.



Síla, co? Walter Kraft si asi pěstuje imidž hustodémonskýho kruťáka. Klip nic moc, prázdnej sklad je taková česká klasika. Masakr je ovšem ta muzika. Jakoby tvrdá elektronika, která na diskotéce moc poslouchatelná není a v tanečních klubech asi taky ne, tam jsou zvědaví na něco úplně jinýho. Zpěv je ve výsledku komickej a text není zajímavej ničím jiným, než že posluchače uráží. Walter Kraft si hraje na kinga, nikdo na něj nemá, on je ve všem nejlepší. Jako proč ne, na takovým motivu song jde postavit. Ale když takhle míněnej text prokládá verši zapít / zabít, s tím se teda moc machrovat nedá.

Pro zajímavost přikládám ještě song ze starší desky, abyste si poslechli Waltera coby takovýho Landu pro chudý. Jestli se teda dá vůbec takovej výraz použít. Asi ne.

středa 30. listopadu 2011

Dneska na Čilichili

Přátelé, dnešní masakr najdete na webu internetové verze časopisu Čilichili, tak jako každou další středu. Tak tedy vzhůru, čeká nás Pavel Roth! http://www.cilichili.cz/blogy/hudebni-masakry-i-pavel-roth-13.html?bloger=3

úterý 29. listopadu 2011

Hynek Tomm - Touha má

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Dnes si posvítíme na jednoho ze zpěváků živícího se vystupováním na různejch slavnostech, charitativních akcích a beneficích. Nevim, kde se to vzalo, ale prej to je českej Andrea Bocelli. Aha, tak to jo. Jako zpívat umí, to uslyšíme. Ale je to takovej ten klasickej školenej zpěv, kterej člověku zajistí možná kšefty u muzikálů, ale s autorskou tvorbou to bude dost tenkej led. Hynek Tomm se narodil roku 1975 v Aši, vystudoval zpěv na konzervatoři a v roce 2003 vydal svý první cédéčko. Jmenovalo se Tobě - Vám a autorsky se na něm podíleli třeba Michal David, Mersi (ex-Děda Mládek Illegal Band) nebo třeba Pavel Cmíral, což je dvorní textař Petra Kotvalda. Samá skvělá jména, jak se na českýho Bocelliho sluší a patří. V roce 2008 natočil druhý album A to jsem já, dnes k sehnání za 29,- Kč v Levných knihách. Takhle to končí, no. Odtud pochází dnešní masakr. Nebo možná ne, třeba je ten klip starší. On totiž Hynek tý skladbě tolik věří, že ji nazpíval pro jistotu na obě desky. Abych mu nekřivdil, čert vem elpíčko v Levnejch knihách, jeho živí hlavně vystupování. Na prosinec má pět koncertů, sice jsou to akce typu vánoční trhy v Hýskově u Berouna nebo benefice nějaký Šárky Jaškový (vůbec neznám...a to o týhle scéně poslední dobou začínám mít fakt solidní přehled), ale co už, kšeft jako kšeft. Taky objíždí maloměstský divadla v rámci pořadu Evy Pilarový. Kudy chodí, tudy novinářům vypráví, že mu brzo vyjde nový cédéčko a - teď pozor - především pak knížka Od banánu k celebritám. To bude určitě supr čtení. Jo a taky nazpíval úvodní píseň k filmu Kameňák 3. Pojďme na klip.



Ach jo. Už po prvních taktech je jasný, že dostanem koňskou dávku kýče. Je to předělávka (když už teda má bejt Hynek ten českej Bocelli, tak rovnou i s jeho repertoárem) a kromě příjemnýho hlasu tady prostě není nic zajímavýho. Je vidět, že tvůrci chtěli mít klip natočenej v Itálii, ale prachy nebyly. Takže se jelo mimo sezonu, kdy je sice levnej hotel, ale pláže jsou prázdný, počasí na pytel a ani restauratéři se neobtěžujou dát stolky do ulice a roztáhnout slunečníky. Zkrátka, ty italský kulisy v klipu jsou nudný a zbytečný. Hynek na začátku vypadá jak Kaddáfí v říji a asi to bude hodně hustej loverboy, protože dokáže sbalit dvě šestnáctiletý lesbičky. Ale nepředbíhejme. Z hnusný Itálie se v půlce klipu přeneseme do Prahy, kde v divadle ABC Hynek svým zpěvem rozpláče důchodce v publiku (nekecám, čas 4:02), pak se samozřejmě podepisuje fanynkám a tam si ho odchytnou ty dvě slečny z italský pláže. Střih, bar, Hynek už je nalejvá vínem a začínaj vrkat...A je konec. Zkrátka, klip je blbej a takhle nějak to dopadá, když za každou cenu chcete na videu něco mít, ale nikdo ze štábu nemá nápady. Hudba je klasickej doják pro starší publikum a česká část textu postavená na verších den / sen, vkrádá / spřádá, stál / bál, to snad ani nemá smysl komentovat. Českej Bocelli.

pondělí 28. listopadu 2011

Dneska pozitivně aneb pár rad začínajícím muzikantům

Vážení přátelé, drazí čtenáři. Můj den nezačal zrovna vesele. Proto jsem se rozhodl, že si nebudu kazit náladu další blbou písničkou a tentokrát na to půjdu jinak. Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že čas od času na blogu napíšu nějaký rady nebo vypíchnu něco, co mě zaujalo. Ať tu furt akorát nenadávám a ten blog má i nějakej konstruktivní směr. Začnu dnešním článkem a tím, že se pokusím upozornit na pár nesmyslů, kterejma si začínající muzikanti sami hážou klacky pod nohy. A bez výjimky vycházím z vlastní zkušenosti.

Nemá smysl dávat si na stránky nebo na Bandzone deset písniček nahranejch někde v hospodě nebo ve zkušebně. Vyberte dvě tři pecky a ty nahrajte během víkendu v nějakým studiu. Bude to znít líp nejen vám a fanouškům, ale hlavně produkčním v klubech, kteří si to chtějí poslechnout, než vás nechaj zahrát si u nich koncert.

Kašlete na klubový hudební soutěže, kde v prvních kolech hlasujou návštěvníci akce. Vždycky to místo vás vyhrajou nějací pankáči nebo skáčkaři, protože na ně přišlo víc kámošů a vy budete akorát otrávený.

Když založíte kapelu, nečekejte, že do roka vyprodáte Lucernu. Domlouvejte si koncerty sami. To, že dáte před zkouškou brko a pak vám to kdovíjak hraje, ještě neznamená, že si vás lidi najdou.

Vycházejte maximálně vstříc produkčním. Nedomlouvejte si v jednom městě tři koncerty do měsíce, akorát si rozdrobíte publikum a organizátoři jednotlivejch akcí budou mít pocit, že jim serete na hlavu. Pomáhejte jim s produkcí, pokud to umíte, navrhněte si třeba plakát, vyžádejte si od klubu stovku flyerů a ty rozhoďte mezi kamarády a tak. Špatný i dobrý dojmy z kapel si produkční říkaj navzájem a třeba si vás zase někam pozvou.

Nedávejte na Youtube videa z prvních koncertů. Později toho budete litovat.

Nemyslete si, že jste lepší než kapely, co hrajou po vás. Pořadatel má svý důvody, proč vy hrajete o půl devátý a někdo jinej v deset.

Pokud si myslíte, že jste lepší, pořád se můžete hodně přiučit. I Broumband, který jsem tu pohanil, jsou ve svým oboru profíci a jestli chcete bejt jednou tak vyhraný jako oni, pozvěte je na baru na panáka a ptejte se, určitě vám řeknou spoustu zajímavých věcí. To samý platí i pro producenty, o jejichž projektech jsem tu psal v negativním slova smyslu. Je to málo pravděpodobný, ale jestli někdy potkáte třeba Jarka Šimka, Zdeňka Style Hrubýho nebo Josefa Koktu, mějte na paměti, že i oni vám stihnout dát během jednoho piva dobrý rady.

Buďte vstřícní. Mezi muzikanty panuje fantastická kolegialita a to, že vám na koncertě někdo ukradne kabel od kytary nebo mikrofon, ještě neznamená, že to tak chodí. Nikdy nevíte, kdo vám na další akci píchne. Když vám někdo nabídne hraní nebo záskok, jděte, i když jste zrovna chtěli jet na chatu. Teda pokud na tom samým místě nehrajete příští týden, viz výše.

Pokud opravdu chcete hrát po klubech, kašlete na covery. U Smells like teen spirit se sice dobře rozehrajete, ale takový songy maj kapely hrát jako přídavek, ne na začátku setu. Že v nějaký sokolovně zahrajete Kabáty nebo AC/DC a kámoši vás pak plácaj po zádech, je sice svým způsobem úspěch. Ale s tímhle si v Praze nezahrajete jinde než v Kainu.

Jakmile se už třetí rok motáte po klubech jako Matrix nebo XT3, děláte něco špatně.

Nemám nejmenší tušení, jakou bude mít tenhle článek odezvu. Pokud pozitivní, můžu časem pár rad přidat. Pokud ne, tak holt pojedu ve starejch kolejích. Je mi jasný, že mezi čtenáři blogu je jen pár těch, kterým tohle opravdu něco řekne. Ale ruku na srdce, spousta kapel (Bandzone jich je plnej) je zabitejch jenom proto, že se právě takových chyb dopouští. A česká klubová scéna třeba přichází o zajímavý projekty jenom proto, že se kvůli nějaký takovýhle zbytečnosti po půl roce rozpadnou.

A nakonec teda jedno masakrózní video přidám. Nejnovější klip Patrika Foxe. Je to king.

neděle 27. listopadu 2011

Proč Český slavík poněkud zapáchá a lepší to (zatím) nebude

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Včera byly vyhlášeny výsledky ankety Český slavík a dopadlo to přesně tak, jak všichni čekali. Nebudu se rozčilovat nad smyslem a účelem soutěže, která pět let po sobě dopadla stejně. Toho teď i tak bude plnej internet, každej si na to zanadává na Facebooku, hipstři to prodrbou na svejch blozích a hudební publicisti budou psát sloupky obsahující jména interpretů, který běžně nechávaj kolegům z bulváru. Vypíchnu však pár věcí, který považuju za zásadní chyby ankety a asi se o nich mluvit moc nebude, což je škoda. Tak tedy.

Češi se opět ukázali jako srandisti. Okolo Českýho slavíka se totiž zvedla podivuhodná vlna zájmu ze strany fanoušků televizního pořadu Partička. V něm ze sebe čtyři herci tak trochu dělají blbečky, ale především improvizují, zpívají a velmi dobře (měřeno odezvou, ne kvalitou) baví publikum. Pro Partičku začalo organizátorům Českýho slavíka chodit tolik hlasů, že se prostě rozhodli Partičku vyškrtnout a nazdar. Místo toho, aby byli rádi, že se o anketu zajímá i někdo jinej než fanoušci Kabátů a Gotta, tak akorát na tyhle lidi vyplázli jazyk. Když už se Češi seberou a udělaj si z prkenný soutěže srandu, tak to prostě organizátoři škrtnou a pokračujou, jakoby se nic nedělo. Ať už jde o hlasy pro Partičku nebo Járu Cimrmana v Největším Čechovi. Pojďme dál.

Kategorie Objev roku, to byl jeden velkej megaprůser. Má jít o tři neokoukaný interprety a z nich pak diváci vybírají vítěze. Kdo přesně o týhle nominaci rozhoduje? Pořadatelé? Podle jakýho klíče? Jiřina Anna Jandová je průměrná zpěvačka s jednou dost šedivou deskou. Organizátoři se budou dobře znát s jejím tátou, vždyť mu sami pár let zpátky ceny rozdávali a pak šli někam chlastat. Třeba o tlačenku nešlo. Ale holka, která skládá nemastný neslaný songy s verši typu den / sen (viz video) a koncertuje na tak zabitejch místech, jako je kulturák v Mohelnici nebo nádvoří zámku ve Šluknově, prostě jen tak sama od sebe nemá čím oslovit. Druzí nominovaní na Objev roku byli pánové z projektu Legendy se vrací. O nich napíšu brzo samostatnej článek. Legendy jsou čtyři (plešatý) máničky, většinou už tátové od rodin, co hrajou starý rockový fláky a vydává je Česká muzika. Už vidim jejich fanoušky. Džínová bunda, kelímek piva, brada umaštěná od klobásy a hobluuuj! Do prdele, tohle že má bejt objev roku? Nejsou v anketě tak trochu ze známosti členů (jmenovitě pana Šišky, kterej je od fochu a kolega) s organizátory? A třetí nominovanou i konečnou vítězkou kategorie byla holka z talentový soutěže, která má venku zatím jenom jeden jedinej singl. Tuhle zpěvačku zastupuje MediaPro Pictures, ta samá agentura, která anketě Český slavík dělala produkci. To smrdí. To hodně smrdí.



A třetí věc. Panem generálním vedoucím šéfujícím Českých slavíků je Jaroslav Těšínský. Stále je malá pravděpodobnost, že jde jen o shodu jmen, ale já o tom dost pochybuju. Jistý Jaroslav Těšínský totiž kdysi v týdeníku ÚV KSČ Květy vedl rubriku vnitrostranický politiky a šéfoval odboru politickýho vzdělávání. Ještě v roce 1989 psal články odsuzující organizátory Palachova týdne a nabádal spoluobčany ke klidu, trpělivosti a společné snaze tyto dny překlenout ke spokojenosti celý socialistický společnosti. Zkrátka typickej komunistickej novinářskej ksindl, co si po revoluci akorát převlíkl kabát a skočil rovnýma nohama do kapitalistickýho byznysu. Znovu říkám, může jít jen o shodu jmen. Pokud je to však jeden a ten samej člověk, měl by se okamžitě stáhnout někam na chalupu a tam dožít, pomůže tím českýmu popu víc, než dalších deset ročníků Českýho slavíka pod jeho vedením. Dokud lidi s takovou minulostí nezmizí z veřejnýho života i z kulturní scény, lepší to nebude. Naopak, všechno zůstane při starým. Ale zdá se, že to je každýmu jedno. Divákům, sponzorům i interpretům.

sobota 26. listopadu 2011

TeeNee - V životě musíš věřit

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Duo TeeNee vzniklo loni 1. září. Holky jménem Monee a Christee se asi potkaly v prváku někde na hotelovce a hned si řekly, že budou zpívat. Vlítly na to, natočily pár písniček...a rozpadly se. Teda jinak, abych jim nekřivdil, rozhodly se každá pro sólovou dráhu. Spolupracujou s dalšíma mladejma zpěvačkama, hostujou různejm raperům jako vokalistky. Což nechápu a vy to asi nebudete chápat taky, jakmile je uslyšíte. Pojďme na to!



Fajn. Tohle bychom mohli jen tak odmávnout, že je to neškodná zábava dvou šestnáctek a jejich kamarádů. Taky to podle toho zní. Jenže pozor. Tohle není zábava, ale vážně míněná záležitost. TeeNee měly svýho producenta říkajícího si Dever, kterej stojí za jejich muzikou i klipem. Navíc měl s holkama velký plány na živý hraní a desku. A tady končí sranda. Co to je za zoufalce, ten Dever? I já bych holkám udělal lepší produkci a stálo by mě to dvě minuty telefonování. Jak chce někdo uspět a udělat si jméno na takhle mizernejch projektech? To nepozná, že to ty holky neumí? Nebo to ví a je mu to jedno. Rychle natočit, prdnout to na Youtube, na Facebook a on už někdo to kilo vstupný zaplatí. Místo toho, aby holkám domlouval koncerty, by je měl poslat do lidušky na zpěv. Nejhorší je, že pod hodně sebevědomou nálepkou Dever Production vydává víc věcí, většinou tyhle mladý kuřata a je to hodně, hodně špatný. To mu nikdo nenaznačil, že člověk, kterej se vytasí akorát spoluprácí s TeeNee a Sharkass, si prostě producent říkat nemůže? Ale ono to asi funguje, už se mu ozývaj další tragédi, aby jim pomohl s muzikou. Ach jo. Vítejte ve světě hip hopu podle ne zrovna náročnejch měřítek Bandzone komunity.

pátek 25. listopadu 2011

Gábi Goldová a její hymna emancipace

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Gabriela Goldová se narodila roku 1973 a jako malá zpívala v různých souborech. Původním povoláním je "cvičitelka kondiční kulturistiky žen," ale už od devadesátých let se snaží živit zpíváním. Což se jí dařilo, jezdila po Evropě s nějakou dívčí kapelou, pak zpívala v Polsku v různých televizních pořadech a za tohle si zaslouží obdiv, protože dělat tímhle stylem pěvecký řemeslo (slovo řemeslo říkám záměrně, o nějaký autorský tvorbě nemůže být řeč) je celkem řehole. Časem se jí začalo dařit i v Čechách, moderovala televizní pořady, od roku 2002 začala vydávat cédečka - nejdřív u Popronu, pak u Monitoru EMI, hrál ji rozhlas. Takhle napsaný to vypadá jako solidní kariéra. Horší je, když se podíváme na to, jakou muziku dělá. Je třeba dodat, že ačkoliv jí písničky píšou známý firmy David, Sorrosová, Roman Šandor (J. Smolík), Jindřich Parma (autor Mumulandu) a podobný typy, každý cédéčko produkuje někdo jinej. To znamená dvě věci - buď s Goldovou není nikdo spokojenej nebo si ona naopak sama chce ponechat jistou autonomii nad tím, co a u koho vydává. Nic mezi tím mě nenapadá. Pojďme si pustit singl Žena z její loňský stejně pojmenovaný desky, kterou vydal Akord.



Ok. Další popová ptákovina. Klip je klasická nízkorozpočtová nuda, holky trsaj před prázdnou stěnou, na kterou se pak promítaj fotky slavnejch žen. A zase, všímáte si? Na ty fotky někdo bude mít autorský práva, tady se s tím tvůrci klipu asi nemazali, prostě to stáhli z netu, naplácali na sebe a nazdar. Hlavně, že tam maj Alžbětu II. i sovětskou kosmonautku. Text je mírně řečeno tuctovej s koňskými verši typu sílu / míru, zamane / dostane, milujem / darujem, bývá / zívá a tak. Refrén "že-že-že-žé-žé-žena" je fakt děs. Celý to ve výsledku není vůbec nic novýho pod sluncem, kýčovita jakože nakopávající popina, která zní úplně stejně jako Petra Janů před pětadvaceti lety. Nejhorší na tom všem je, že píseň Žena označuje Gabriela Goldová, zpěvačka pěstující si imidž Stiflerovy mámy, na svých stránkách jako "takovou hymnu emancipace." Co prosím? Emancipace? Jestli bude moje rande jednou poslouchat takový songy, tak si o ní pomyslim akorát to, že v tý hlavě nic nemá. Navíc tuhle hymnu emancipace, stejně jako zbytek alba, složil Jirka Koběrský. Další ptákovina na webu interpretky je zdůrazňování, že cd Žena obsahuje kupon na 10% slevu na diamantový šperk či "investiční diamant" od jistý společnosti. Já chápu, že sponzorům se nějak musí jít naproti, ale takovýhle akce to cédéčko prostě neprodaj, spíš naopak. Asi vás, děvčata, má ta sleva na šperky motivovat k větší emancipaci.

Na rozloučenou sem opět hodím link na FB skupinu hudebních masakrů, během dneška tam asi nahraju nějaký fotky týhle paní, protože ty taky stojej za to. Hezký den, přátelé a drazí čtenáři! facebook.com/hudebnimasakry

čtvrtek 24. listopadu 2011

S čím si jde Jiřina Anna Jandová pro Českýho slavíka...

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Jiřina Anna Jandová zpívá od roku 2008, kdy natočila první singl Šílená láska. V roce 2009 vydala debutovou desku (Popron, kdo jinej) s názvem Tvář a k titulní písni vznikl i klip, kterej si dneska pustíme. Autorsky si hudbu částečně dělá sama, částečně s otcem Daliborem Jandou. Ten její pěveckou kariéru nastartoval, když si čerstvě plnoletou Jiřinu Annu přizval coby hosta ke svýmu turné. Když jsem její věci slyšel poprvý, řekl jsem si, proč ne. Přišlo mi to jako takovej hezkej způsob, jak zabavit dceru. Dalibor Janda je dost velkej profík na to, aby jí vysvětlil, čemu se v začátcích může vyhnout. Je to hezká holka a zpívat umí, aspoň v některý poloze, tak proč jí nenatočit cédéčko s učesanejma a neškodnejma písničkama, ať má co rozdávat kamarádům. Potud dobrý a já bych svý děti podpořil určitě stejně. Jiřina Anna Jandová je ovšem letos nominovaná na ceny Českýho slavíka v kategorii Objev roku. Tady končí všechna sranda, dostáváme se dost uměle a pravděpodobně trochu protekční cestou do světa profesionální muziky a z hudby Jiřiny Anny Jandový se tím pádem stává klasickej středoproudej produkt, kterej se producenti snaží prodat posluchačům, dostat to do rádií a tak dál. A v tomhle ohledu je to fakt bída.



Klip je hroznej. Holka stojí někde na Proseku před stanicí metra a zasněně zpívá. Do toho se promítají fotky, za jejichž použití v klipu nejspíš nikdo nezaplatil a jsou prostě stažený z netu (všimněte si, v kolika klipech už jsme na tuhle praxi narazili). No...A to je vlastně celý video. Hudba je tuctová uloudaná melodie, díky níž sice víme, že Jiřina Anna má školenej hlas a barvu, kterou by mohla prodat do muzikálů, ale jinak ta melodie prostě selhává. Nemá to hitovej potenciál, udělat z tohodle singl s klipem je nešťastná volba, protože to zní jak polední proud Radiožurnálu. Taková ta nudná hudební stěna, co ji maj puštěnou úřednice, když si k nim jdete pro razítko. Text Jana Krůty má sice dobrý a ne zrovna často vídaný téma, ale jako celek vyznívá (částečně i díky opatrnýmu projevu interpretky) tak prázdně, že si z něj nebudete pamatovat vůbec, ale vůbec nic. Vydat takovou písničku jako singl znamená, že bude asi nejlepší na celý desce. To teda nevim, jak zní ostatní songy. Ale hlavně - tohle má bejt podle ankety Český slavík jeden z objevů roku? Kdo to vybíral? V jakým světě žijou tyhle lidi? Choděj vůbec do klubů? A pro jakou cílovou skupinu je anketa určená, když maj hlasovat buď pro tuhle holku nebo nechtěný komiky z projektu Legendy se vrací? O těch si povíme příště, mimochodem.

Přátelé, asi jste si všimli, že jsem dal na blog reklamu. Je to tak, jsem mrcha prodejná a doufám, že vás moc neobtěžuje. Včera překonaly hudební masakry hranici 25 000 návštěv, což je pro mě osobně neuvěřitelný číslo. Nečekal jsem takovou odezvu a moc vám všem chci poděkovat za vaše připomínky, podněty, tipy na další díly a hlavně za to, že blog čtete, sdílíte články na sociálních sítích a tak. Jestli chcete, přidejte se na facebookový stránce facebook.com/hudebnimasakry

Mockrát díky, mějte hezkej den a bojkotujte Český slavíky!

středa 23. listopadu 2011

Jirka Koběrský - Jaký by to bylo

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Jirka Koběrský tu už jednou byl se svou ódou na tuningový srazy Já jezdim v BMW. Pojďme si na něj posvítit blíž, protože je ukázkovým příkladem zoufalce, co se motá světem šoubyzu a hrozně moc by chtěl ještě trochu víc před kamery, ale nikoho nezajímá. Zpíval v boybandu V.I.P. a údajně už v tý době skládal písničky. Během svý sólový dráhy natočil dvě desky, tu poslední s názvem Original vydal loni a na svým webu nabízí, že prvních tisíc objednaných kusů (haha!) podepíše s věnováním. Desku otvírá singl Neznáme my se odněkud dřív?, což je slogan, na kterej je Jirka tak pyšnej, že si ho dal i na úvodní obrazovku svýho webu. Asi aby holky hned věděly, co je to za lady-killera. Každej se nějak musíme živit a protože přes muziku to nejde, tak kromě zpívání Jirka ještě moderuje ranní show rádia See Jay (taky o tý stanici slyšíte poprvý?), hraje v reklamách, obchází castingy a tak dál, klasická kariéra regionálního popaře...Abych mu nekřivdil, on ve svým hlavním oboru - skládání hudby na zakázky - asi bude úspěšnej. Co na tom, že je to blbý? Když mu za to lidi platěj, tak proč by to nedělal...Jen bych vypíchl jednu úžasnou větu z jeho portfolia, pro koho dělal muziku a co všechno už má za sebou. Jirka hrdě uvádí, že mimo jiné složil "táborové hity pro legendární tábory agentury H+H (Hambáda, Hambaleo, Hamba Bamba, Hambíno, Tábor končí, Loučení a další)." To budou určitě supr písničky, Hamba Bamba zní stejně slibně jako slovní spojení "legendární tábor." Pojďme si pustit singl Jaký by to bylo z jeho první a stejně pojmenovaný desky.



Předem uznávám, že po melodický stránce to nějakej potenciál má. Taková ta hezká muzika pro nějaký odpolední vysílání, proč ne. Těžkej průser je ovšem text obsahující hned několik klišé a textařskejch berliček, který jsme slyšeli tisíckrát a ještě je mnohokrát uslyšíme jinde. Opakování slovesnejch tvarů (koumám / zkoumám, přemýšlím / odpovím / nedovím), oblíbenej rým textařů bez fantazie nebe / tebe plus těžko uvěřitelnej refrén se zakončením "co bychom si dali / kdybychom si nedali." Směšnej je i klip, kde Jirka ve zvonáčích zasněně zpívá na opuštěným nádraží. To by ještě šlo nějak režisérsky obhájit, demence je ovšem souběžně prostřihávana scéna z metra, kde se Jirka snaží sbalit holku na to, že k ní botou nakopne svůj mobil. Holka se usměje, strčí mobil do kabelky a odjede, ale už je ruka v rukávě, protože Jirka žhaví palec a datluje svůdnou esemesku. Takhle se to dělá, pánové! Kam se na Jirku hrabem.

Teď vážně, můžu tady napsat tisíc věcí, ale stačí jedno jediný video, aby bylo jasný, co je to za tragéda. Tak prosím a snažte se nesmát, protože podobnejch typů se po český scéně pohybuje mnohem víc. Věta "Jsem Koběrský s dlouhým a tvrdým!" je fakt perla.


Zdroj: http://video.idnes.cz/?c=A100310_091527_lidicky_ved&idVideo=V100309_160126_tv-zabava_zkl

úterý 22. listopadu 2011

Tantrické písně aneb hudba k předehře a milování...Jako fakt?

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Vydavatelství Česká muzika solidně jede. Vydává jednu ptákovinu za druhou, od Čecho Decho přes Evu a Vaška až po Peterku & spol, na který si posvítím v nejbližší době. Svou muziku nabízí hlavně skrze odpudivý reklamy v televizi, který běží třeba před pořady typu Receptář a když si zavoláte do třiceti minut, dostanete zadarmo hodinky. Mámo, nekup to!
Kromě těchto čecháčkovsky podbízivých interpretů prodává vydavatelství ještě různý kompilace jako třeba písničky pro kamioňáky, zlatou kolekci hitů (půlka je z písniček pro kamioňáky), českou hitmánii (půlka je ze zlatý kolekce hitů) a to všechno vydá jednou za čas celý znova s jiným obalem a pod názvem třeba Best of Česká muzika 7. Ve svý nabídce má i kolekci nazvanou Tantrické mantry a písně, která čítá pro mě těžko uvěřitelných šest cédéček a dvě dvd plný toho, co si teď pustíme.



Tomu se nedá ani smát. Není to nic jinýho než tragickej pokus o vyrejžování prachů ze společnosti, ve který momentálně frčí střípky východních náboženství a astrologický hovadiny. Interpreti jsou teda moc, ti by mohli z fleku hrát v český verzi IT Crowd. Navíc hrajou jakože východní duchovní hudbu na housle a kytaru (ještě jumbo!), což jsou nástroje spjatý s úplně opačným koncem planety, než odkud k nám tantra přišla. A do toho to hrozný video, kdy se devět minut koukáme na ne zrovna povedený záběry nějakýho pole, řeky, oblohy a tak. Podle oficiálních materiálů vydavatelství má jít o hudbu k zamyšlení, meditaci, předehře a milování a za celou tu srandu zaplatíte 777,- Kč. To mám jako připravit večeři, zapálit svíčky, posadit princeznu do křesla a pustit jí tohle video? Asi půjdu najisto a dámským návštěvám dál budu pouštět Barryho Whitea nebo věci z Motown Records. Za tyhle prachy od nich koupíte tři čtyři cédéčka a večer si užijete rozhodně víc.

pondělí 21. listopadu 2011

Tabák (Kabát revival) - Bára

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Skupina Tabák je z Uherského Hradiště a existuje přes deset let. Za tu dobu odehráli už nespočet koncertů, vlastně někde hoblujou skoro každej víkend. Na svejch stránkách nechtěj uvádět cenu vystoupení, ale připomínají, že když si s nima domluvíte třeba tři akce do roka, dají vám slevu. Taky píšou třeba to, že pořadateli žádnej stageplan posílat nebudou, že se to všechno pořeší tak nějak na místě, až přijedou a uvidí, co na pódiu je. To jim moc na profesionalitě nepřidá. I tak pořád někde hrajou, většinou na motorkářskejch a tuning srazech, jak hrdě na webu přiznávají. Ale vystupujou i na tancovačkách, v kulturácích, na různejch slavnostech a tak. Revivaly Kabátu jsou vůbec fenomén. Ještě jeden Tabák hraje v okolí Frýdlantu, kapely jmenující se přímo Kabát Revival jsou třeba v Plzni, v Olomouci, v Hradci Králové (tam je ještě další revival Karát), z Valmezu jsou zase The Syrup, z Morůvek Kožuch, z Varnsdorfu Semeno, ze Dvora Králové Vaťák, Waťák ze Vsetína, z Rusavy u Kroměříže je Secondhand (zastupovanej dokonce agenturou Ivana Rösslera) a takhle bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Co je hlavní - všechny tyhle kapely hrajou šestkrát osmkrát do měsíce na nějaký zábavě, někdo za pár litrů, někdo za dvacet. Diví se někdo, že opravdoví Kabáti tak vzácně vystupujou, když za ně po maloměstskejch kulturácích napříč celou republikou hraje každej víkend třicet revialů? Stačí sedět doma a čekat, až zas OSA pošle peníze za autorská práva.



Video už je jenom taková formalita, protože všichni tušíme, jak to asi tak bude znít. Tohle je typická ukázka toho, co v dnešní době baví českej venkov. Banda mániček ve středním věku přehrává aplaudujícímu publiku cizí songy a tvářej se u toho, jako by to mělo poslat všechny holky do kolen. Ačkoliv se repertoár Kabátů může zdát tak blbej, že na něm nejde nic zkazit, opak je pravdou. Dokládá to ten chlap s tamburínou, co do ní plácá na první dobu a ještě mimo rytmus. Mimochodem, to je kapelník, kterej Tabáku šéfuje.

neděle 20. listopadu 2011

Dalmateens a Sámer Issa - Gonna praise you

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Skupina Dalmateens vznikla v roce 2009. Šlo o osm holek rozdělených do dvou čtveřic, mladší vystupovaly jako Kids Talmateens, ty starší coby Miss Dalmateens. Tady je máme hezky všechny pohromadě a jako bonus jim tam hostuje Sámer. O holkách toho už moc víc zjistit nejde, protože se loni rozpadly, stránky jim nefungujou a stejně nenatočily žádnou desku, tak co. Zajímavější je jiná věc. Manažera jim dělal jistý pan Vítězslav Maštalíř, který o sobě píše, že je hudební skladatel, producent a autor filmový i divadelní hudby. Zároveň je redaktor a vydavatel časopisu Dalmateens, kterej po rozpadu dívčí skupiny dál vydával údajně v nákladu 30.000 výtisků, což se v žádným případě nemohlo prodat. Taky vedl taneční a pěveckou školu Dalmateens v Karlíně, kde zároveň sídlila jeho stejně pojmenovaná umělecká agentura. Nyní dělá produkci slečně jménem Ivette Kindel, která kdysi s Dalmateens zpívala. Zkrátka, mohlo by se zdát, že pan Maštalíř narazil na zlatou žílu a coby správnej producent ví, jak s tím naložit. Realita je ovšem trochu jiná. Když si jeho jméno zadáte do googlu, vyjedou vám taky informace o jeho podezření ze zpronevěry, případně jak je daleko policie s vyšetřováním. Pan Maštalíř si totiž údajně popůjčoval pro různá vystoupení techniku, kterou pak dával do zastaváren, zadlužil se, obelhal sponzory a tak dál. Agentura je vystěhovaná, pan Maštalíř čelí trestním oznámením a spíš než zkrachovalýho producenta připomíná klasickýho českýho podvodníčka, kterej si na producenta hraje a přitom má jen plnou hubu keců. Ale mě to moc nepřekvapuje, naopak, takovejch chytráků se okolo muziky bude motat víc. No nic, ještě že nám tu po sobě pan Maštalíř nechal aspoň jeden hodně velkej hudební masakr.



Tohle je strašnej, ale fakt kolosální shit. Jako co to má bejt? Nějaký rádoby progresivní r'n'b? Skáčeme tady z rytmu do rytmu, text je ptákovina plná směšný vaty v podobě "Áhá, komoun." a vůbec, ta skladba coby slepenec několika slabejch melodií vůbec nedrží pohromadě. Pokus o světovost v podobě cizojazyčných veršů se tu naprosto míjí účinkem. To je obrovská producentská chyba a na tohle Dalmateens mohly dojet, protože dětský publikum potřebuje snadnou muziku se srozumitelným textem. Což Gonna praise you v žádným případě není. Do klipu se naplácalo pátý přes devátý, co zrovna štáb napadlo a když mi zmalovaná třináctka šeptá do ucha něco francouzsky, připadám si hodně, hodně divně. Korunu tomu všemu nasazuje Sámer Issa. Podle mě je to docela šikovnej kluk, kterej by to v popu mohl (nebo spíš už dávno měl) někam dotáhnout. Ale tohle mu jednou někdo omlátí o hlavu.

Děkuju Michaele za link, tohle mě teda dostalo.

sobota 19. listopadu 2011

Hudební ceny Óčka - Tak čau, za rok zase!

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Óčko před pár dny rozdalo ve velkým sále Lucerny svý ceny, který o situaci v česko-slovenským mainstreamu vypovídají možná víc, než kolik organizátoři zamýšleli. Je potřeba vypíchnout, že o cenách rozhodovalo hlasování diváků a ne odborná porota. Moje kritika tak míří spíš na obecnej vkus hlasujících, nikoliv směrem k televizní stanici. Nebo možná jo, nakonec jsou to média, kdo právě obecnej vkus vytváří svou produkcí, nabídkou, dramaturgií. Diváci hudebních televizí (stejně jako třeba posluchači Radiožurnálu, ať jim nekřivdíme) jsou pasivní konzumenti a ovlivní akorát to, v kolik k bedně sednou a kdy to vypnou. Nic víc, program jim předkládá někdo jinej. Rozhodně ne žádní tuneláři nebo komunisti, jak by řekla Sandra Rosová, ale přecejenom - úkol těhle lidí je především kvalitní marketing, hudba je v lepším případě na druhým místě.

Nightwork jsou bizarní fenomén český scény. Vyhráli v anketě kapela roku, videoklip roku, frontman Vojta Dyk je zpěvákem roku. Jejich úspěch je částečně založenej na vtipu a komice, částečně na popularitě jednotlivejch členů v bulváru. Jako komedianti jsou dobrý a smysl pro humor mají, ovšem coby (od předávání cen oficiálně) nejlepší česká kapela je to těžkej průser. Jejich muzika je jen o trochu vyšší level, než s čím se kdysi vytasil Těžkej Pokondr. To tu fakt nemáme lepší popovou kapelu? A je tohle opravdu ten druh popu, kterej českej posluchač vyžaduje a líbí se mu? Andělská dívka není nic jinýho než pětiminutová anekdota dělající dlouhej nos na celou kategorii nazvanou Videoklip roku, protože ať se s klipem serete sebevíc, nakonec vyhraje banda kluků, kteří mají ze všeho akorát prdelky. Naprosto vážně říkám - nemám nic proti kapele Nightwork. To, co dělají, je baví, dělají to dobře, maj z toho srandu a neberou se vážně. Průser je, když se toho chytne divák a začne takovým projektům rozdávat ceny jako divej. Pusťme si oceněnej klip, ať si na chvíli odpočinete od čtení textu.



Kristina zpěvačkou roku? Vlastně proč ne, kdyby to nebyla ona, dostala by to Farná nebo Langerová. Jen je podivný, že na sebe všichni spiklenecky mrkáme, když se smějeme soutěži Eurosong i těm, kteří se tam cpou, jakože cha cha, kýčaři chtěj do Evropy...A pak pro stejný lidi hlasujeme v soutěži Óčka, tedy televizi, která původně vznikla právě proto, aby se u nás vysílalo i něco inteligentnějšího než Eurosong. To samý platí pro Terezu Kerndlovou, letošní vítězku v kategorii Pop & Dance. Rytmus vítězem kategorie Hip hop, to snad ani není třeba komentovat. Jeho hudba už dávno nevypovídá vůbec nic o hip hopu, ten člověk je totálně odtrženej od česko-slovenský hip hopový scény a stal se těžce profesionálním prudičem, kterej má marketing zmáknutej jako nikdo jinej a umí lidem prodat i starý spodky. Mandrage v kategorii Rock je další stálice, je vidět, že divačky Óčka moc širokej rozhled o kytarový scéně nemaj a budou hlasovat pro toho, kdo se jim v bedně pustí. Největší zklámání je objev roku Martin Harich. Tahle kategorie pro nás náročnější posluchače bývá nejzajímavější nehledě na to, čí ceny to zrovna jsou. Teda, bejvávala zajímavější. Teď, když už akorát recykluje zpěváky vypadnuvší z talentovejch soutěží, naprosto ztrácí smysl a její vypovídací hodnota o mladý krvi na český hudební scéně je nula nula nic.

Když jsme u tý recyklace talentovejch soutěží, skoro polovina vystupujících interpretů (Debbi, Markéta Konvičková a Aneta Langerová) si nějakou prošla, Olga Lounová zase v Superstar nebo kde zpívala jako host, Marta Jandová seděla v porotě. Kromě výherců některých kategorií už zazpívali jenom Karel Gott a Chinaski, kteří jako jediní nemaj s nějakou talentovou soutěží nic společnýho, každopádně by se měli spíš pomalu chystat na odchod někam do síně slávy. To dramaturgy opravdu nenapadlo šáhnout po jinejch interpretech? Kde žijou?

Sečteno a podtrženo, ceny Óčka dopadly naprosto zoufale. Dokazují jen to, že jejich diváci jsou stádo ovcí s minimálním přehledem o zbytku hudební scény a zatleskaj komukoliv, koho před ně postavíte. Organizátoři a interpreti se po delší době potkali na jednom místě, tak se spolu aspoň mohli vykalit na afterparty a nad ránem při odchodu z diskotéky (co jinýho je Óčko Music Club?) se poplácat po zádech, jakože povedená akce, zase za rok, Franto...

pátek 18. listopadu 2011

VosaNaVostro - Hokejová (Mistři)

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Včera jsem po delší době zašel na hokej (výjimečně Spartička prohrála) a vzpomněl si na tenhle song. Kapela VosaNaVostro vznikla před pěti lety ve Vraném nad Vltavou a od tý doby jedou klasickej příběh - motaj se bez výsledku po klubech, ve kterejch se rozhodně současná scéna nevytváří. Možná to změní připravovaný CD, ale moc tomu nedávám. Oceňuju, když někdo muziku dělá s kámošema pro radost a místo vypočítavosti je z tý kapely cítit entuziasmus. Ale to je tak všechno, co v sobě "Vosáči", jak jim říkaj fanynky, maj. Já kdybych měl hrát furt dokola po klubech jako Motoráj nebo Matrix, tak už bych dávno kapelu rozpustil. Jejich repertoár je navíc takovej kočkopes mezi klubovou amatéřinou a tím, co se hraje na maloměstskejch tancovačkách. Zkrátka, tahle muzika se totálně míjí s tím, co teď po klubech frčí a dokud maj v textech perly jako broukám / koukám, tak se dál nedostanou. Jinýho názoru je ovšem Česká televize, která jejich skladbu Hokejová (Mistři) zařadila do svýho vysílání. Pojďme se na to podívat.



Už úvodní zapískání je předzvěstí toho, jak zní celá písnička. Zvuk je hroznej a tak nízká kvalita nemá ve veřejnoprávní televizi co dělat, tohle ať si pouštěj ve Výtahu na Óčku. Kdyby se nepromítaly záběry ze zápasů se Zárubovým komentářem, u toho naprosto úděsnýho sóla by se nedalo vydržet. Ono by se to vůbec bez obrazovýho doprodovu nedalo vydržet, tihle kluci fakt nejsou Led Zeppelin, aby si mohli dovolit skládat šestiminutový songy. Refrén je kolosální stupidita a ve slokách zaslechnem pár vtipnejch veršů, ale zbytek je slátanina. Celý je to naprosto zbytečnej song, kterej se sice veze na vlně hokeje a díky tomu se dostal do ČT, ale když to zahrajou teď v listopadu na nějakým koncertě, totálně se to mine účinkem a fakt nevim, koho v kotli to osloví.

čtvrtek 17. listopadu 2011

Daniela Šinkorová zazpívá Tinu Turner. Nebo radši ne.

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Daniela Šinkorová je známá především coby seriálová herečka. Taky zpívá v muzikálech a sem tam natočí nějakou desku. Pokud nepočítáme nespočet zbytečnejch kompilací, má na svým kontě tři studiovky vydaný u Popronu a Universalu. Kromě toho moderuje a z jedný takový akce si pustíme dnešní masakr. Protože tohle ne.



Co to jako má bejt? Záznam je z předávání nováckejch cen Anno, který Šinkorová moderovala. Ale jako...Jakej má smysl vylízt před orchestr, kamery, publikum a zazpívat jednu sloku? Skladba Golden Eye stojí na třech věcech. Projevu Tiny Turner, silným refrénu a monumentálním finiši, tak jako se na každou bondovku sluší. Tady z toho není nic. Proč to, sakra, utnou zrovna v nájezdu na refrén? Navíc je to neskutečně trapný, všichni čekaj to, co mělo přijít, místo toho muzika přestane hrát a interpretka jde k moderátorskýmu pultíku. Nabízí se otázka, jestli to prostě neutnul režisér, když viděl, jak dopadla zvukovka. Kdyby to Daniela Šinkorová odzpívala, byla by za velkou frajerku. Takhle z toho vyleze jako někdo, koho nechali odmňoukat nejsnadnější část skladby, protože na víc nemá. Na nedostatek času se nikdo vymlouvat nemůže, stejně tam ten večer určitě zazpívala nějaká Absolonová nebo Machálková. Vážně, jakej tohle mělo význam?

středa 16. listopadu 2011

Pavlína Dubná - Hořká rána

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Dneska to bude hodně aktuální, protože tenhle singl měl křest teprve předevčírem. Pavlína Dubná bývala členkou houslovýho tria vystupujícího hlavně na firemních večírcích Inflagranti a String Ladies. Zastupovala je nám dobře známá agentura Ivana Rösslera. Teď už ovšem vystupuje sama, chystá desku pod vedením italskýho producenta Lucia Vacca a v případě startovního singlu Hořká rána pomáhal s produkcí a natáčením klipu i Američan Richard Trifan, bývalý člen - teď bacha - Village People. Je vidět, že ani hit formátu YMCA vám nezajístí spokojený stáří a musíte brát kšefty, kde to jde. Pokud chcete Pavlínu vidět živě, jede teď šňůru s Lunetic. Hm.



To je zas jednou koňská dávka kýče. Skladba má bejt údajně o rozchodu se Sámerem Issou. O tomhle vím svý, já dostal košem před půl rokem a ačkoliv to se mnou zamávalo a chtěl jsem to ze sebe nějak dostat, cokoliv jsem složil, bylo absolutně nepoužitelný ukňouraný cosi. To jsem si naštěstí uměl přiznat. Nepřiznala si to však Pavlína Dubná. A tak svou sólovou kariéru odstartovala ukňouraným singlem plným klišé - slzy, vzpomínky, naděje, smutek, naděje, slzy, naděje, vzpomínky, slzy a ještě víckrát dokola. Klip je zoufalej, doplácí na chudou techniku a jedinej nápad v podobě darování bot bosý holce vyznívá v kontextu amatérskýho provedení celýho klipu v lepším případě do prázdna. Uznávám, že pěvecky v sobě nějakej potenciál ta holka mít může. Ale je to málo platný, když se široký veřejnosti představí se singlem, ve kterým zní jak uspávačka hadů. A její manažer taky neodvedl moc dobrou práci, když dopustí, aby se o Pavlíně Dubné v souvislosti se startem sólový dráhy psalo jenom jako o "tý, co chodila s Issou."

Díky Kubovi za odkaz.

úterý 15. listopadu 2011

Pavel Roth a Iva Hajnová - Usmívej se, když odcházím

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Varuju vás, dneska to bude fakt jenom pro otrlý. Pavel Roth je normalizační hvězdička snažící se za každou cenu pokračovat v kariéře i dneska. Iva Hajnová je zase druholigová zpěvačka dělající chvíli rock, chvíli country. Natočili spolu dvě desky (sami jich za sebou mají mnohem víc) a teď objíždí podnikový večírky, různý městský slavnosti a tak. Zastupuje je umělecká agentura Ivana Rösslera, která stojí i za Arpegi, MC Duro, Sandrou Rosovou a spoustou dalších lumenů. A já se ptám: jak je možný, že maj kšefty? Že se pořád najdou lidi ochotní zaplatit za vystoupení někomu takovýmu? A jak je možný, že Česká televize zruší Noc s Andělem a pak si do vysílání pozve tyhle dva zoufalce? Dost řečí, pojďme na věc.



Vydrželi jste až do konce? Já jo a je to děsný. Písničku najdete na desce Lůžko z trávy natočený v roce 2007(!). Smrdí to normalizačním popem až běda a projev obou interpretů je tak hroznej, že to ani není k smíchu. To je jenom k pláči a klepání si na čelo, když si vezmete, že Rösslerova agentura bude kasírovat minimálně desítku za jejich vystoupení. Klip je zoufalej kýč, stejně jako samotnej song. Každej normální rocker v tomhle věku pověsil hraní na hřebík a otevřel si domácí studio nebo hospodu. Pavel Roth ne, ten to prostě zkouší dál. Tohle je hodně, hodně smutnej konec kariéry. Na youtube má tohle video v hodnocení 96 kladnejch a jeden jedinej zápornej hlas. To je podezřelý.

pondělí 14. listopadu 2011

Mystiq - Krásnej čas

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Uničovskou skupinu Mystiq tvoří hudebník a producent Petr Krečmer a zpěvačka Michaela Hartlová. Vznikli v roce 2009, vydali dva singly...A konec. Petr Krečmer za sebou už několik tanečních projektů měl, ale nedotáhl to s nima dál než do pofidérních internetovejch hitparád. Taky má svou uměleckou agenturu jménem Space4you, kde o sobě píše, že je autorem hitu "Sekond chance." Dobrý, no. Pár dní zpátky jsem tu psal o Touch, vzpomínáte? Už se rozpadli, ale jeden z jejich zpěváků Pavel založil "hudebně-taneční skupinu" 3touch a hraje dál. Hádejte, kdo jim dneska dělá producenta? Áno, Petr Krečmer. Zpátky k Mystiq, pusťme si video.



Jako proč ta holka zpívá o lásce a že jsou si souzení, když do toho běží klip, ve kterým mu uteče s jiným chlapem? Ty dvě tancující lolitky jsou hrozný. Celý to navíc táhne dolů samotná interpretka, která se sice usmívá, ale přitom se tváří unuděně, otráveně a asexuálně. Možná chodila na zpěv do lidušky, ale to nic nemění na tom, že její hlas je nezajímavej a projev bez šťávy. V Uničově už ale asi žádná jiná holka nezpívá, tak na, tady máš mikrofon. Text je klasická mizérie, opakování slovesnejch tvarů, klišé čas / nás a tak dál. Nejhorší je samozřejmě muzika a celková aranže. V době, kdy celá Evropa trsala na skladbu Pjanoo od Erica Prydze (která dokonce vyšla přesně rok před touhle volovinou), prostě projekt Mystiq s prázdnou slátaninou Krásnej čas nemohl uspět. No jo. Ale co čekat od producenta, kterej si na stránkách vystaví tohle jako svou promo fotku?

neděle 13. listopadu 2011

Madia a Patrik Fox - Proč nemůžu tě znát

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Dlouho jsem sem nedal žádnej duet. A že tenhle je pořádná pecka! Nám dobře známý Patrik Fox svýho času natáčel právě desky milostnejch duetů a týhle písničce tak veřil, že podle ní celou kompilaci pojmenoval. Kromě celkem (vlastně úplně) neznámý zpěvačky jménem Madia tam dál najdeme třeba songy s normalizační rockerkou Tanjou nebo pornoherečkou Ester Ládovou. Vydalo FR Centrum, což je vydavatelství nedávno zesnulýho Františka Rychtaříka, jednoho ze zakladatelů Popronu.



Klip je klasická nízkorozpočtová tuctovka s pokusem vyprávět jakýsi příběh. Dva lidi se ráno srazí na ulici a přestože se neznají, tak na sebe v práci myslí a nakonec se potkají odpoledne někde na schodech. Jak to tak chodí, když se během pěti vteřin cestou do roboty zamilujete do neznámýho člověka s mobilem na šňůrce kolem krku. Do toho jsou prostřihy na kapelu hrající na nějaký diskotéce (vlhký sen každého rockera) a to je celý. Muzika je ještě horší. Už po pár taktech je jasný, že se tu zase komponuje podle měřítek raně devadesátkovýho diska. Melodie ve sloce je naopak klasická česká tancovačka s publikem tleskajícím na první dobu. Do toho ty laciný synťáky a hloupoučkej text. Opakovaní slovesnejch tvarů je mor český textařiny, ale Patrikovu dvornímu textaři Jaromíru Šrumovi to nevadí, seká to tam furt: zírám / nevnímám / znám / mám / utíkám, ve druhý sloce zase znám / rozdávám / mám. Hrozný. Český disko, model 2007. A to si přitom Patrik Fox hraje na bigbíťáka...

sobota 12. listopadu 2011

Touch - Safro dance

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Skupinu tvoří zpěváci Pavel, Martin, Olga a Jana. Začínali na teplických diskotékách, ale chopil se jich nám dobře známý producent Zdeněk Style Hrubý, který se na projektu nepodílel jen jako manažer, ale stál i za tvorbou. Je třeba říct, že holky jsou původem z Ukrajiny, takže hudba Touch není jen v češtině. Tohle moc nechápu, protože pro posluchače z obou zemí bude půlka takový písničky prostě nesrozumitelná. Ale slavili s tím úspěch, dostali se do televize i rádií. V roce 2003 natočili první studiovku. Hádejte, kdo to vydal. No jasně, Popron. O dva roky později přišla druhá deska, tentokrát za ní stálo vydavatelství Universal. A od tý doby nic.



Ok. Zvuk naprosto tuctovej, nezajímavej a aranže bez nápadu. Samo o sobě by to nějakej diskotékovej potenciál mít mohlo, Zdeněk Style Hrubý se to na začátku devadesátek naučil a od tý doby se česká disko scéna moc nezměnila. Jenže je to celý takový nudný a uondaný. Pěveckej projev je podivně opatrnej a refrén, kterej u takovejch věcí musí šlapat, zní hrozně unaveně. Navíc i ty čtyři hlasy dohromady moc nefungujou. Zatímco západní hitparády v roce 2003 válcovala deska Daft Club, u nás se trsalo na tohle. Ach jo.

pátek 11. listopadu 2011

Jaroslav Parči a Jarek Šimek - Písně sílu maj

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Jaroslav Parči je jeden z hřebců v producentský stáji Jarka Šimka. Je mu třicet jedna let, pracuje jako barman a nebýt účasti v talentový soutěži, asi by si ho nikdo nevšiml. Začal ale spolupracovat s Jarkem Šimkem, kterej mu napsal pár písniček. Připravovali spolu desku v duchu latino, nějak z ní sešlo, ale aspoň si občas Jarda Parči zazpívá na nějaký párty nebo večírku. Bulvár moc nezajímá, tak se aspoň přiznal k homosexuální orientaci a kdesi někde ve vzduchu visí i údajná gay porno minulost. Tohle jsou ovšem věci, který sem dávám čistě proto, že nic jinýho o něm na internetu nenajdete. Pokud nepočítáme účast v běloruských soutěžích, kam ho jistě přihlásil Jarek Šimek, sám s nima má totiž dost zkušeností. Pojďme na věc.



A další velkej kýč. Na rovinu, začíná mě strašně srát, jak je většina českýho mainstremu nahraná na jedny klávesy. Drazí interpreti a producenti, neflákejte to! Nahrávejte víc se živou kapelou, ten zvuk je hned o něčem jiným. Já chápu, že tuhle písničku měli hotovou za jedno odpoledne, ale je to poctivý jak česnek z Číny. Melodie je klasickej kýč s Šimkovým rukopisem, on tyhle popiny seká jak Baťa cvičky. Text je hroznej. Souznění, pohlazení, přátelství, šance...Verš "zpívání / je skvělý poslání" to zabíjí celý. Klip je chudej. Kluci se sejdou u Jarka ve studiu (ani bych se nedivil, kdyby je měl doma někde v paneláku, soudě podle trubek od topení v pozadí), cvičně si to spolu sjedou na gauči, pak u mikrofonu, do toho se pustí se songem nijak nesouvisející kýčovitý obrázky známejch míst po světě a je to. Práva k užití fotek určitě neřešili. Zkrátka, přeslazená tuctovka a ploužák pro unaven hosty.

čtvrtek 10. listopadu 2011

Elmo feat. Marcus prod. MC Stewe - Tancuj

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Dneska tu máme jeden ultrahustej konglomerát tří hiphoperů, kteří se rozhodli, že svou peckou roztančí kluby. Nízká kvalita je vždycky vtipná, ale když se k tomu přidají i vysoký ambice, smrdí to trapasem. Elmo je sedmnáctiletej raper z Prahy. Má docela dost fanoušků, ale na svým BZ profilu si stěžuje, že ačkoliv muziku miluje, není o něj zájem a že furt čeká, až si ho někdo všimne a bude s ním chtít spolupracovat. Ne zrovna lákavej promo text. Marcus má fanoušků o dost míň. Taky má BZ profil, ale na něm visí jenom jedno minutový intro a společná fotka s Vladimírem 518. No a Stewe, kterej v songu mocně machruje, že je to všechno jeho produkce, ten z nich jako jedinej vypadá, že by něco fakt mohl umět. Soudě podle materiálů na netu, ne tím, co předvede v klipu. Je spolumajitelem studia Unbeatable Records, který se zaměřuje na nahrávání začínajících interpretů. Já mu v tomhle fandim, fakt že jo. Každý nový studio vycházející vstříc začínajícím muzikantům je k nezaplacení. Takovej bandzone.cz by byl hned o něčem jiným, kdyby tam hromada hoperů měla písničky nahraný na něco lepšího, než je mikrofon od Skypu. Studio nestudio, pojďme se podívat, jak jim to zní.



No...Má to smysl komentovat? Kluci se tvářej, jako kdyby za sebou pálili sály, ale přitom mají ještě hodně na čem makat. Text je klasika, tak jsme tady, pařte, my vás rozhejbem. Jako, zvykl jsem si, že hip hopeři nějaký opakování slovesnejch tvarů vůbec neřeší, ale paří / daří, to už je verš, kterej ve vážně myšleným songu nemá co dělat. Co se hudby týče, posloucháme tři a půl minuty dokola jednu smyčku s minimálníma změnama v aranžích, takže je jasný, co tu skladbu má táhnout - rap a zpěv. A tam teda žádná sláva. Když už odpustíme klukům ty texty, tak to dolů táhne i refrén. Elmo prostě zpívat neumí. Snaží se, ale nemá na to hlas. A Stewe mu coby správnej producent měl najít lepší polohu a ne to tam prostě za každou cenu rvát, když se mu zdá melodie dobrá.  A video? Bez nápadu natočený na koleni odpoledne po škole. Mezi hopery je evidentně in jezdit ve starým červeným Peugeotu. Snad jen okamžik, kdy Elmo zpívá: "Tancuj na tenhle disko nářez / nestůj jak debilní pařez" a na pozadí jsou ty dvě holky u auta, stojí za vypíchnutí. Zeptám se znova, může mi někdo vysvětlit, proč mají hip hopeři na kšiltech ty nálepky?

Díky Ondrovi, že mi poslal tip na tohle video.

středa 9. listopadu 2011

Monika Absolonová - Mona Absolona

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! V tomto článku si opět posvítíme na další ptákovinu v českým mainstreamu. Monice Absolonový je letos pětatřicet a známá je především coby muzikálová zpěvačka a estrádní figurka na playback. Hlas má čistej, zpěv zvládá, ale hladina osobního projevu je nula nula nic. To je ale dlouhobej problém českýho ženskýho popu, od dob Jany Kratochvílový nám z rádia zpívaj akorát tyhle školený, ale zaměnitelný čičmundy. To se samozřejmě hodí do krámu producentům, kteří si skládaj to svý a podle toho si vybíraj zpěvačky, aby jim to odzpívaly. Málokdo si troufne naopak vytáhnout na světlo zajímavou holku a tý pak na míru dělat repertoár. U Absolonový se taky producenti a autoři točí jak na orloji a ona sama střídá vydavatelství skoro po každý desce. Kde všude vydala alba - Tommü Records, Sony Music, Česká hudba a Popron. Muziku jí dělal třeba Lešek Wronka, Michal David nebo Erik Aresta (vzpomeňte si na masakr s New Golden Kids) plus spousta dalších autorů. Manažerkou je Kateřina Zittová, která stojí i za Alešem Hámou (tímto zdravím Michala Niceland Motyčku a slibuju, že sem toho Hámu někdy dám taky).  Pojďme na věc, ať to máme rychle za sebou.



Typickej příklad totálního a prázdnýho kýče. Hudba není víc než unavenej slaďák pro hospodyňky a zamilovaný Marcelky z Horní Dolní. Text je taky špatnej, blíží / tíží / neublíží, koukáš / couváš(!) a stupidní je především refrén. Text má mít slogan, to na Ježkárně učili už Pavel Kopta s Jiřím Suchým a je to pravidlo, který platí dodnes a platit bude dál. Ale aby zpěvačka jménem Monika Absolonová měla postavenej slogan písně na opakování slov Mona Absolona, to je prostě mizerný. Největší masakr je ovšem video. Nenápadná šprtka Monika sní o tom, jak se s profesorem prochází parkem. Profesor je i přes dobráckej obličej evidentně starej prznič, kterej nemá nic lepšího na práci než flirtovat se studentkama. Když pak ale do učebny vejde šprtka Monika proměněná rozpuštěnými vlasy ve lvici, profesor místo prznění myslí na to, jak ji vodí po parku na koni. Spolužáci jsou z ní paf, spolužačky žárlej. To je celý. Vrchol videa? Profesor něco ukazuje na mapě hvězdný oblohy a v ruce má učebnici gynekologie. To má bejt, do prdele, co zase za signál? Tady byl buď při natáčení někdo diletant nebo to je myšlený jako takovej fórek pro pozornýho diváka. Ale že jsme se zasmáli! Autorka hudby i textu - Alice Springs.

Pozn.: Až po zveřejnění tohodle článku jsem se dozvěděl, že Monika Absolonová je příbuznou Michala Davida. To by vysvětlovalo hodně věcí. Díky za informaci, Olgo!

úterý 8. listopadu 2011

Lunetic - Go Go Very Good Boy

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Lunetic všichni znáte, přesto si v rychlosti shrńme pár informací. Do povědomí se dostali v roce 1998 s debutovou deskou Cik-cak, kterou produkoval Stano Šimor (to je ten, co teď stojí za 5angels). Díky singlu Máma se Luneticu chytla rádia a už to jelo. U Universalu pak vydali ještě tři další studiovky, kompilaci Kapky příběhů a nakonec i Best Of. Teď hlásí velkej comeback s novou deskou Na vlnách. A protože každej nějak začínal, pojďme se společně podívat do roku 1996 a na to, čím kluci producenty v té době ohromili.



Což o to, tancujou dobře, ale hudba je teda děs. Písničku složil údajně jejich kamarád Adam a zní to, jako kdyby se Zdeněk Style Hrubý pokoušel o sound Happy Mondays. Text je absolutní slátanina, stejně jako video. Kdo má bejt ten chlap s nožem? Pěveckej projev je tak odlišnej od Mámy, až se nechce věřit, že se někde za ty dva roky naučili zpívat a sladili se. Je mi líto, přátelé, dneska žádnej vtipnej komentář nebude. Všechny fóry o skupině Lunetic už totiž dávno někdo vykecal...

pondělí 7. listopadu 2011

Broumband - Zapal nás

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Dnes se podíváme opět na jednu klubovou kapelu. Broumband vznikl před osmi lety a má na kontě tři demáče plus desku Sex a jiné pohádky vydanou vlastním nákladem. Založil ho Mirek Broum a celkem sebevědomě bez nějaký předchozí kariéry kapelu pojmenoval po sobě. Dokonce můžeme na netu ještě najít starý videa, kde vystupují jako Mirek Broumband. Samolibost? Nedostatek nápadů? Inspirace Banjo bandem Ivana Mládka? Na svých oficiálních stránkách o sobě píšou: "Kapela je známá svým koncertním nasazením a mnohými je považována za tuzemskou koncertní atrakci." Slyšel jsem je několikrát, koncertní nasazení pro ně znamená totálně to vohulit, mlátit do nástrojů jak smyslů zbavení a dělat macho gesta do publika. To umí každej. Atrakce jsou ale určitě, půlka lidí v sále z nich má srandu a druhá kotlí o sto péro, záleží, kolik v sobě máte piv. Broumband zkrátka považuju za to horší, co dneska hraje po českejch klubech a z toho důvodu je dávám sem na blog. Mimochodem, jedou teď šňůru s UDG.



Jasně, jsou sehraný. Jasně, má to koule. Jasně, Mirkův zpěv do toho sedne jak prdel na hrnec. Ale co dál? Doba, kdy frčel tenhle tvrdej rock'n'roll, už je dvacet let pryč. Broumband je nejznámější grungeovej pohrobek u nás, zbytek podobnejch kapel už akorát z lásky k žánru dlachní Rape Me v garáži. Bráno čistě optikou současný klubový scény není Broumband nic jinýho než upocená kapela zatnutejch svalů a našpulenejch rtů s repertoárem někde na půl cesty mezi Kurtizánama a Katapultem. Klidně mě pak, kluci, v Rock Café popadněte za límec. Ale zpívat už v první sloce tebe / nebe, slunce ledový / oči medový a tvářit se u toho jak králové zeměkoule? To snad ne...

A teď přichází na řadu jedna omluva. Bavil jsem se před pár dny s Michalem Hrůzou o písničce Osoba blízká a k mýmu vlastnímu překvapení Michal sám není spokojenej s tím, jak to celý dopadlo. Výsledek se prý liší od toho, co složil. Proto se mu chci touto cestou omluvit, že jsem si do něj v článku věnovaným týhle skladbě jízlivě rýpnul. Michale, promiň. A vám, drazí čtenáři, bych pro doplnění dodal, že masakr s Osobou blízkou jde tak na triko lidem okolo Olgy Lounový. Hezkej start do novýho týdne!

A kdybyste chtěli, můžete masakry podpořit na jejich FB stránce. Už teď tam na vás čeká jeden bonus v podobě fotoalba s deskami masakrózních interpretů, to tady na blogu nenajdete... http://www.facebook.com/#!/hudebnimasakry

neděle 6. listopadu 2011

Verona - Hey Boy

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Dnes si posvítíme na jeden z nejznámějších českých tanečních projektů. Veronu tvoří hudebník Peter Fider a zpěvačka Markéta Jakšlová. Hrají spolu od roku 2002 a mají na kontě pět desek, pak jednu komplet re-edici a best of. Poslední album, Den otevřených dveří, vydali před pár dny u Monitoru EMI a z ní pochází i dnešní masakr. Verona je celkem úspěšná, objevují se v televizi, hrajou je rádia a když už mají díru v kalendáři, vždycky si je může pozvat nějaká diskotéka. Podle umělecký agentury Alf před pár lety (dneska už maj na booking svoje lidi) za vystoupení brali 29.000,-. Já jim to docela přeju, našli díru na trhu. Když jsou za to lidi ochotní zaplatit, proč ne. Pojďme se podívat, s čím ovládli v létě naše hitparády. Jo, zapomněl jsem dodat, že Peter Fider kdysi produkoval Holki nebo Le Monde.



Tak jo. Byť je video o ničem, rozhodně na něm pracovali lidi, kteří ví, jak se klip točí. Tady prostě není moc co vytknout. Horší je samotná píseň. Text je jakože o svádění, ale sám o sobě není nic víc než hloupoučký plácání, kdy se na sebe nalepilo několik různejch frází prostě proto, aby bylo co zpívat. Je mi jasný, co si říkali - vždyť je to anglicky, na to se nikdo soustředit nebude. Navíc se ve druhý sloce opakuje znovu ta první, to svědčí jen a jen o jednom - že se na druhou sloku prostě vykašlali. Hudba je taky děs. Sice je to celý kvalitně zaranžovaný, ale jde o klasickou tucárnu stojící na nespočetněkrát použitým motivu. Kdyby to někoho zajímalo, poprvý melodii písně Yes sir, that's my baby použil v roce 1925 taneční orchestr Ace Brigodeho, ne zpěvačka Lee Morse, jak uvádí promo texty k tomuhle singlu. Sečteno, podtrženo, máme tady tisíckrát ohranej motiv, celkový pojetí jak devadesátkovej eurodance (bez přehánění, zní to jak Squeezer), odfláknutej text a naprosto zaměnitelnej celkovej výsledek. Tohle má bejt, do prdele, českej taneční mainstream v roce 2011?