Dneska pozitivně aneb výlet do Berlína

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Před čtrnácti dny jsem vyrazil na víkend do Berlína. Mám to město fakt rád, navíc neznám nikoho v mým věku, komu by Berlín neučaroval. Řekl jsem si, že se o ten zážitek podělím se čtenáři masakrů, je to koneckonců můj blog, nic víc. Ačkoliv tentokrát budou moje dojmy vesměs veselý, stejně sem postnu pár masakrů, na který jsem v Německu narazil.

Pátek
Vyrážíme v devět z Prahy. U Lovosic vytuhneme v koloně, takže do Drážďan přijíždíme o půl jedný. S Kristýnou, která tam studuje, máme sraz ve dvě, tak si předtím s druhou Kristýnou, která řídila a zároveň výlet zorganizovala, jdem prohlídnout centrum. Začaly vánoční trhy, takže se motáme mezi spoustou lidí a já mám z prohlídky města v podstatě prd. Na jednom plakátu avizuje koncert Hansi Hinterseer, masakr na první pohled.



Po druhý vyrážíme z Drážďan, v Berlíně jsme okolo pátý. Hostel jsme měli zarezervovanej, takže pohoda. Ačkoliv jsme chtěli oddělený postele, nic takovýho prej nevedou. Slevu jsme neukecali, tak Kristýně (tý z Drážďan) aspoň slibuju, že se pokusim nechrápat. Druhá Kristýna to má lepší, ta spí na privátě u kámoše. Jdem na pivo do Rock'n'roll Herberge. Šílená punková hospoda, záchody plný nálepek s levicovým burcováním. Přesouváme se na koncert Beatsteaks v Max-Schmeling-Halle, seznamuju se s Honzou, Kristýniným kamarádem, kterej vaří ve známým berlínským klubu White Trash a emigroval sem rok před revolucí. Taky poznávám dalšího kamaráda Chrise, kterej je původně z Británie. Zpátky k Beatsteaks, v Praze tahle kapela nedokázala ani z půlky zaplnit Roxy, tady dva dny po sobě vyprodali stadion pro osm tisíc lidí. Od prvního taktu všichni kotlej jako o život a já se královsky bavim. Ani po dvou hodinách lidi nepřestávaj a pařej, po celou dobu koncertu se s náma houpou tribuny. Ačkoliv Beatsteaks rozhodně neřadim do seznamu svejch top kapel, nadšenej z koncertu jsem byl nakonec stejně jako z Queens of the Stone Age, který jsem v Berlíně viděl loni. Takhle se ten bigboš prostě má dělat, odpálit to prvním taktem a nenechat lidi vydechnout. Ne jako u nás, kde každá druhá kapela cpe do repertoáru zbytečný pomaláče a oplodňováky. Koncert je za náma, jdeme kalit. Ve Frankenu je plno, končíme v Milchbaru. Ani nevim, v kolik jsme dorazili na hostel. Před spanim s Kristýnou (tou z Drážďan) ještě drbeme spolužáky a profesory, chodili jsme na stejnou školu.

Sobota
Kocovina. Uděláme ze sebe lidi a jdeme si sednout k Turkům na kafe. Řešíme politiku. Smějeme se Klausovým Zápiskům z cest a mě napadá, že bych mohl nějak podobně napsat blog. Bavíme se o Magorově smrti a o tom, kdo tu zůstane, až jednou odejde i Havel. Plán na dnešní den je jasnej. Holky jdou brouzdat městem a pak s Honzou a Chrisem na fotbal, já projdu nějaký galerie a večer zas někde zakalíme. Přichází za náma Kristýna (ta z Prahy) a naše cesty se rozdělují. Mám v plánu navštívit nejdřív novou národní galerii. Čumim furt do mapy, kudy se tam dostanu, takže přejedu stanici. Vystoupim o jednu dál, že to dojdu pěšky. Spolíhám se na svůj úžasnej orientační smysl a ocitám se v ulici plný štětek. Je jedna hodina odpoledne. Zastavuje mě o hlavu vyšší transka a ptá se, jestli nechci vojet. Zapíchnu oči do chodníku a nevidim, neslyšim. Jsem slušně vychovaný kluk z dobré rodiny přece. A hlavně spím výhradně se ženama. Transka mi ještě něco říká, možná sockuje cigáro, možná mi radí cestu, ale já ho (ji?) ignoruju, po pár krocích jsem na Postdamer Strasse a už trefim. V národní galerii mají výstavu fotek a plastik současnýho africkýho umění. Snažim se anglicky pánovi říct, že mě výstava nezajímá a rád bych si prohlídl stálou sbírku. Jakou stálou sbírku, ptá se. No tu, o který na internetu píšete, že obsahuje Warhola nebo Picassa. Picassa? Tady nééé, to musíte do Španělska, tady máme jenom jednoho Picassa. Řikám, že to je ono, že bych na to poprosil lístek. Zase nechápe. Zkusím to jinak. Vysvětluju, že loni jsem byl tady v Berlíně na sbírkách ranýho novověku a tento víkend bych si rád prohlídl zbytek až do současnosti, ať mi poradí, kam jít a jestli nějakou část mají tady, tak ať mi na to dá lístek. Posílá mě na nějaký nádraží. Vzdávám to. Poprosím ho o trpělivost a nakonec ze sebe německy vysoukám, že bych chtěl jeden studentskej na stálý sbírky. Rozumíme si, hurá! Německy jsem se učil dvakrát dýl než anglicky, přesto používám angličtinu, jelikož je to po letech praxe můj jedinej cizí plynulej jazyk. Tak to prostě chodí, jak německy nemluvim, skládám pak věty složitě a dlouho jako puzzle. Na druhou stranu se po pár dnech do tempa vždycky nějak dostanu. Ale stejně, zlatá angličtina.
Nová národní galerie je fantastická. Nás by mohlo zajímat, že hned vedle Vasarelyho tam visí Zdeněk Sýkora, jedinej Čech v celý sbírce. Budovu navíc navrhnul Mies van der Rohe, takže je zážitek už jenom procházet tím prostorem.
Je půl čtvrtý a já se vydávám do budovy starý národní galerie, která svou sbírkou vyplňuje prostor právě mezi raným novověkem v Gemäldergalerie a novou národní galerií. Jsem blbec a jdu pěšky, takže tam dorážím o půl pátý a mám půl hodiny na každý patro. Líbí se mi tam ještě víc, v sále věnovaným Casparu Davidu Friedrichovi vytuhnu dvacet minut, to samý v sále francouzských impresionistů. Při odchodu si kupuju katalog galerie, pohledy a vydávám se pěšky na Alexanderplatz, kde mám sraz s holkama. Píšou mi, že jsou ještě na fotbale, tak zevlim po okolí a fascinovaně koukám na ty obludný panelákový hnusy, který tam komunista postavil. Hrozně mě bolej nohy, taky jsem toho dost nachodil. Scházím se s holkama pod vysílačem a jdem prolízt pouť. Tohle fakt pro mě není, kolotočářský atrakce. Omlouvá mě fakt, že jsem nevěděl, co mě čeká. Vidim dvoumetrový mluvící hlavy sobů i myší Santy Klause zpívající koledy. Vidim taky dospělý pány, co stojí u automatu s takovým tím spouštěcím drápem, jak do toho hážou jedno euro za druhým a snaží se vytáhnout z hromady hnusnejch plyšáků aspoň jednoho. Ne. Tak znova. Nic, tak ještě jednou. A zase dráp nic nechytl, teď ale určitě...Nechápu ty lidi. Přesouváme se na Kreuzberg do Rock'n'roll Herberge, kam za náma doráží i Chris s Honzou. Ta hospoda se mi zamlouvá mnohem víc, než včera. Celej stůl se mi směje, že píšu pohledy. Kalíme, ale decentně. Rozpouštíme to po půlnoci, s Kristýnou si ještě na pokoj kupujem lahváče a drbem zase spolužáky a profesory .

Neděle
Balíme, loučímě se s hostelem a vyrážíme směrem k bytu, ve kterým přespává Kristýna. Cestou se zastavujeme o plakátu avizujícím koncerty. Praha je prostě bokem, co si budem nalhávat. Do Berlína se chystá Lauryn Hill, Noel Gallagher nebo The Black Keyes. Na druhou stranu i tady mají svý masakry. Jedním z nich je Scooter v O2 World, což je stadion s kapacitou 20 000 lidí. Na stejným místě vystoupí na společným koncertě Backstreet Boys a New Kids On The Block. A k velkýmu disko večírku zve Ilja Richter, přestárlej přízrak německý hudební scény. Vypadá jak Leslie Nielsen navlečenej do Travoltova kostýmu z Horečky sobotní noci.



Jsme u Kristýny. Házíme si věci do auta a jdem na kafe. Přijíždí za náma Honza se svou malou, myslím, že čtyřletou dcerou. Oba mají skejty a když si na ně stoupnou, vypadaj fakt roztomile. Vítejte v Berlíně, u nás takový tatínky nepotkávám. Holky jdou s Honzou na blešák a projít si okolní čtvrtě, já vyrážím směr Pergamon museum. V metru mě zastavuje žebrák a něco brblá. Omlouvám se, že mu nerozumím. Rychle se přizpůsobí situaci a anglicky mě prosí o padesát centů. Nemám to ve zvyku, přesto mu dávám drobný a připadá mi to vtipný, v berlínský galerii se nedomluvim, ale žebrák mě v klidu anglicky překecá. Do Pergamon musea je taková fronta, že vede přes most až na druhej břeh řeky. Vzdávám to a vyrážím směr Martin Gropius Bau, kde vystavuje Aj Wej Wej. Jdu pěšky, courám se ulicema. Fotím, zapaluju si na lavičkách, bloumám po antikvariátech a obchodech s deskama a ačkoliv jsem tam neměl vůbec namířeno, najednou jsem se jednou ulicí dostal až k Checkpoint Charlie, odkud je to do galerie už jen pár kroků. Měl jsem to jako záložní plán, jde o asi dvě stě fotek z pobytu v New Yorku mezi lety 1984 - 1994. Aj Wej Wej je známej hlavně tím, že ho teď v Číně všelijak popotahujou a zakazujou mu vystavovat, novináři o něm píšou akorát coby o autorovi olympijskýho stadionu "Ptačí hnízdo", tak jsem upřímně zvědavej, jaká ta výstava bude. Fotografii vůbec, ale fakt vůbec nerozumim, přesto se mi to líbilo. Není to nic, kvůli čemu bych z Prahy do Berlína vyrazil, ale když už tam člověk je, stojí to za návštěvu. A můžu machrovat na pseudařský holky, že jsem byl na Aj Wej Wejově výstavě.
Scházíme se na Kreuzbergu. Loučím se s Honzou a vyrážíme na cestu domů. Vidím velkej bilboard na novej román Umberta Eca Pražský hřbitov. Zvláštní dojem, když je člověk zvyklej akorát na ty naše chudý knižní plakáty v metru. Řešíme s holkama, která česká kapela by dokázala zaplnit stejnej stadion jako Beatsteaks. Napadaj nás Kabáti, ještě možná Tři sestry. To je hodně smutný. Loučíme se s tím, že bychom možná v březnu mohli zajet na toho Gallaghera. Doufám, že to klapne. Berlín miluju a mít s kým, jezdil bych tam častěji. Taky máte tak líný kamarády, kteří jsou ochotní akorát zakalit na chatě za Prahou?