Domenico Martucci - Moje láska

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Domenico Martucci je jeden z předlouhý řady celebritek, který se motaj po pseudotrendy barech a bulvár pak o tom píše. Přestože na svých stránkách uvádí, že je zpěvák, skladatel a textař, nevydal jedinou desku. Místo toho si můžem stáhnout pár jeho písniček samostatně a dozvíme se, že nedávno vydal novej singl. Taky se dočteme, že soutěžil v X-factoru a dotáhl to až do, považte, semifinále. A údajně se svou skladbou Moje láska zazářil v běloruský televizní soutěži. To už jsme doma, s kašpárkováním v zábavě pro Lukašenkův režim má zkušenosti víc našich zpěváků, takovej Jarek Šimek by mohl vyprávět. Moje láska proto byla natočená rusky, slovensky, v týhle podobě, kterou sem dávám i coby duet s Ivetou Bartošovou. S tou Domenico chvíli randil a i když se díky tomu konečně dostal do povědomí čtenářů Chvilky pro tebe, tak díky mediálnímu obrazu je především "ten od Bartošový" a teprve pak zpěvák. Na rovinu, tohle se s člověkem potáhne dlouho a muzika bude ostatním připadat komická, i kdyby natočil druhý Kuře v hodinkách. Domenico (nebo jeho agent) tomu sám podkuřuje, protože když už není co psát o jeho muzice, nechá se aspoň ochotně někde vyfotit se skleničkou vína. To má svůj význam, bulvární blekotové pak budou psát o tom, že sice pořád nemáte hotovou desku, ale tuhle jste támhle důležitě stáli se skleničkou vína. Typický. Domenico je taky supersamec, takže kromě zpívání i hodnotí holky coby člen poroty soutěží nazvaných Miss Princess a Princess of the World. Taky o těch akcích slyšíte poprvý? Pojďme na věc.



Tohle se snad ani nedá nazvat klipem. Jestli ano, tak už se jejich natáčením může živit fakt každej. Scénář to nemá, nápad taky ne a technická kvalita se rovná památečnímu videu z teambuldingu za Průhonicema. Na střídačku sledujeme Domenica, jak bloumá po Kampě (kdo z nás tam někdy nevzal holku, že jo, možná proto režisér nad výběrem místa moc neváhal, příště půjdou na Petřín) nebo sedí v restauraci u piana. To je celý. S provedením si hlavu taky moc nelámali, takže se pak do konečnýho střihu dostaly i záběry rušený záblesky fotoaparátů nebo se kromě Domenica díváme i na lidi, co šli zrovna okolo. Tuhle turista, támhle číšník v jinak prázdný restauraci. Hudba je kýčovitej rádoby pompézní slaďák, jak to mají diváci estrád rádi. A proč to má, sakra, čtyři a půl minuty?

Náš pop je nakaženej jakousi perverzní láskou k italskýmu popu, což je dědictví normalizace s Drupim. Domenicem to nekončí, příště pokračujem.