Ohlédnutí za prvními sty díly

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Zdá se to neuvěřitelný, ale tohle je stý díl. To znamená sto blbejch písniček, který jsem tu pomalu během toho čtvrt roku vydával. A ptákoviny vesele vznikaj dál, takže brzo načteme další stovku.

Přiznám se, netušil jsem, jakou reakci stránka vyvolá. Říkal jsem si, jestli to nebude nuda. Jestli mi nedojde po pár dílech materiál. Jestli je na to někdo zvědavej. A tak dál, znáte to. Když to ale přestala být jen sranda pro pár kamarádů a čtenářů postupně přibývalo, ponořil jsem se do tématu trochu víc a v tom bahně český hudební bídy jsem občas objevil věci, který mě samotnýho překvapily. A začalo mě to bavit. Hodně bavit. Byla v tom trochu škodolibost, ale především jsem začal sledovat určitá nepsaná pravidla českýho šoubyznysu a nacházel propojení mezi zdánlivě nesouvisejícími věcmi a lidmi z týhle branže. Opakovaně se mě čtenáři ptají, kam na ty masakry chodím. To je jednoduchý, spoustu tipů jste mi poslali vy sami a já vám za to mockrát děkuju. Zároveň není těžký najít nějakou ptákovinu na Youtube a k dalším už se člověk prokliká. Mám spoustu známejch mezi muzikanty, takže občas někde sedíme a chechtáme se, co za kravinu zase někdo někde nahrál. A především - každý zboží má svýho kupce. I ti největší zoufalci mají firmu, která jim vydá desku nebo producenta, kterej jim dohazuje kšefty. Takže se mi často stalo, že jsem si otevřel stránky agentury zastupující nějakýho interpreta a tam jsem viděl hned několik dalších exotů. Třeba pan Ivan Rössler zastupuje Petra Dvořáka, Sandru Rosovou, MC Duro nebo Pavla Rotha. Už to je dost smrtící kombinace, ale očividně se panu Rösslerovi daří. O Zdeňkovi Style Hrubýmu nemluvě, tenhle chlap mě nepřestává překvapovat, co všechno je schopnej produkovat.

Kromě masakrů se na mě občas čtenáři obrací s tím, abych jim řekl svůj názor na jejich muziku nebo třeba na kapelu jejich kamarádů. Za to jsem vděčnej hrozně moc, dostanu se tak k mladým a zajímavým muzikantům z celý republiky, o který bych jinak nezavadil. Nejsem hudební kritik a ani vám na blogu asi moc promo neudělám, ale protože se muzice v rámci možností věnuju, pište dál, pokecáme a můžu vás třeba odkázat na nějaký osoby, kluby a tak.
Taky jsem díky blogu poznal spoustu novejch lidí a jsem za to fakt rád. S některými jsem se potkal osobně někde na koncertě, s jinými jsem v kontaktu aspoň přes email nebo Facebook. Kdybych náhodou někomu neodpověděl, nemějte mi to, prosím, za zlý. Prostě jsem něco přehlídl, nemohl napsat hned a pak už se k tomu nevrátil, znáte to.

Nesmím zapomenout na lidi, kteří mi píšou, protože jsem je naštval. Hateři prostě k internetu patří, s tím nic neudělám, ale je zajímavý, jaký různý reakce vyvolaly články mezi samotnými muzikanty, o kterých jsem psal. Občas mě někdo mile překvapí. Třeba Radek z Kabát revivalu Tabák, kterej se ukázal jako rozumnej chlap schopnej si tu muziku ze svýho úhlu pohledu důstojně obhájit. Patrik Fox si mě na Facebooku dokonce přidal do přátel. Frajer je pro mě Josef Kokta, protože se zastal svý manželky Gábiny Partyšový v době, kdy masakry četlo sto lidí denně a šlo tak v podstatě jen o bezvýznamnej blog jednoho plácala. Z Richarda Sachera se vyklubal člověk, kterej si ze sebe umí udělat srandu a ačkoliv klip jeho kapely k písni Fotbal z Youtube zmizel, slíbil mi (napůl žertem, nedělám si iluze), že ho tam časem nahraje v lepší kvalitě. Pak už jsou tu naopak ti, jejichž reakce mi přišly spíš směšný. Dever, producent Teenee, si poslechl mou muziku a řekl, že to je kvalitou na stejný úrovni. Hochu, já jsem přecejen trochu dál, což bys měl coby producent slyšet po prvních taktech. Anonym pod článkem o Broumbandu nebyl schopnej pochopit mou kritiku a raději mi dokola nadával, že jsem v podstatě proti nim nýmand a že na blogu akorát meju lepším muzikantům prdele. No, můj hudební projekt má na Facebooku stejně lajků jako Broumband. A rozhodně neveršuju nebe / tebe.
Naposledy se ozval zpěvák kapely The Jitrnice Zdarma, ať si raději najdu holku a jdu někam na sluníčko. To je dost podpásovka, najít si děvče je mnohem těžší, než natočit blbou písničku. A vůbec, co je lepší - bejt nezadanej bloger, co občas koncertuje po kvalitních a zajímavejch klubech, nebo zadanej a koncertovat častěji, ale po hospodách a jako frontman kapely The Jitrnice Zdarma? Zkrátka, nadáváním do honibrků mi mou pravdu neseberou.

Ke konci bych rád poděkoval klukům z Čilichili za nabídku, abych psal i pro ně. Taky Jirkovi Vítkovi, kterej o masakrech sestříhal krátkej vánoční pořad pro jednu regionální televizi. A velkej dík patří hudebnímu publicistovi Jindřichu Göthovi, protože věnoval tomuto blogu sloupek v časopisu Instinkt. Je fajn vědět, že s tím materiálem někdo pracuje dál.
A samozřejmě musím poděkovat vám všem, drazí čtenáři. Za přízeň, za to, že se k blogu vracíte, píšete názory, posíláte mi tipy na další díly a šíříte blog mezi kamarády a na sociálních sítích. Brzy odstartujeme slíbené hudební anti-ceny, těště se! Rozloučím se s vámi písničkou od Pepíčka "Ne, pětku ne" Melena Obrazy bez rámů. Hezký víkend!